The Last Guardian - recenze
5/10
zdroj: tisková zpráva

The Last Guardian - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

6. 12. 2016 9:30 | Recenze | autor: Jan Olejník |

Rok 2016 je plný překvapení, milých i nemilých. Kdo by to byl čekal, že s rozestupem jen pár dnů se dočkáme hned dvou her, na jejichž dokončení se čekalo téměř celou dekádu. Final Fantasy XV dopadla nadmíru dobře, o to zajímavější je podívat se i na příběh malého chlapce a jeho neobyčejného zvířecího parťáka. Jen se obávám, že The Last Guardian nebude patřit k těm milým překvapením.

Bylo, nebylo…

The Last Guardian pálí těžkým kalibrem už od začátku. Stanete se svědky situace, kdy se malý chlapec probudí v jeskyni vedle obrovského a hrozivě vyhlížejícího tvora. Avšak po několika minutách se strach přetaví ve zvědavost, a nakonec i v opatrné přátelství. Trico, jak se opeřený kočkopes jmenuje, si vás téměř okamžitě získá svým realistickým ztvárněním a nádhernými animacemi. Celý proces ochočení, který se ve výsledku protáhne na zhruba dvě hodinky hraní, je v mnoha ohledech unikátní a emotivní zážitek. Něco takového jsem ještě v řádné hře nezažil.

Trico se zpočátku chová individuálně a spíš se připojujete k jeho putování. Postupem času ale začne reagovat na vaše volání a pochopí alespoň základní příkazy. Nikdy ale není bezmyšlenkovitě poslušný, jako robot. A tak se vydáte na strastiplnou cestu skrz rozsáhlé chrámové komplexy v izolovaném údolí. Cestou pochopitelně musíte řešit environmentální hádanky, které však nejsou příliš nápadité, a většinou se točí okolo hledání páky nebo posouvání předmětů. Zkrátka využíváte toho, že chlapec je malý a mrštný, zatímco Trico je obrovský a silný.

V rámci retrospektivně vyprávěného příběhu pak odhalujete tajemství záhadného údolí i vlastní minulost, protože není zcela jasné, co předcházelo vašemu probuzení v jeskyni. Počítat samozřejmě můžete i s řadou vypjatých momentů, během kterých vývojáři zcela bez ostychu testují odolnost vašich slzných kanálků. Ono upřímně, když se podíváte do tváře roztomilého zvířecího obra, je vám hned od začátku jasné, jakým způsobem bude hra tlačit na pilu. V některých momentech je sice The Last Guardian snad až moc syrově brutální, každopádně tvůrci v čele s Fumito Uedou zkrátka ví, jak si úspěšně pohrávat s vašimi emocemi.

Přepaly to nezachrání

Poměrně záhy po startu však začne The Last Guardian odhalovat svůj původ zakořeněný v minulé generaci konzolí. Sice se setkáte s poměrně líbivými scénami, které sází především na velmi ostré kontrasty mezi světlem a stínem, avšak mnohem častěji narazíte na hranaté objekty, jednoduchou geometrii a dnes již viditelně zastaralé textury.

To nemusí být nutně špatné, protože celkový dojem z obrazu netvoří jen mikroskopické detaily, které spatříte jen při pedantském zkoumání televize pod lupou. Důležitá je i obecná výtvarná stránka – a ta je naštěstí v The Last Guardian lepší než stránka technická. Hra vám totiž nabídne podobný typ scenérií jako například Dark Souls, tedy obrovské impozantní stavby, ze kterých se dají dech. Jenže je tu opět jedno ale: poslední část hry je s prominutím vyloženě ošklivá, protože tam, kde byste čekali vrchol epické architektury, nastupuje nevzhledná grafika z dob PS2 a dokonce i chybějící stíny. Působí to téměř dojmem, že vývojáři nestihli poslední kapitolu dodělat.

Jako by to nestačilo, hra se navíc na standardní konzoli PlayStation 4 potýká s častými propady snímkové frekvence, a to klidně i pod hranici 20 fps. Alespoň Trico se všemi svými individuálně vymodelovanými peříčky vypadá k světu, i když v té své hlavě to má také nějaké složité…

zdroj: Archiv

Zvíře jako živé

Trico je bez debat hlavním tahákem celé hry. Opeřený obr působí jako skutečné zvíře z masa a kostí, které se pohybuje a chová tak věrohodně, až se tomu skoro nechce věřit. Ladností pohybů, zvídavými pohledy nebo elegantními skoky připomíná přerostlou kočku, což je skvělé. Svým chováním však také připomíná domácí kočku, což (jak majitelé těchto chlupatých potvor dobře ví) skvělé není. Trico je samorost, individualista, a tak trochu paličatý mezek, který na vás místy zvysoka dlabe – inu, zkrátka kočka. Nic proti tomu, je to zajímavý nápad, jenže pokud na jeho spolupráci stojí a padají environmentální hádanky, je to problém.

Několikrát se mi během hry stalo, že jsem musel dlouhé minuty pobíhat po rozsáhlých chodbách tajuplných chrámů a hledat, kudy bych mohl jít dál. Hra vám v tomto ohledu odmítá dát jakoukoliv vizuální nápovědu. A tak bloudíte, zkoušíte skákat na nesmyslná místa, padáte a umíráte, a pomalu vám začne oko cukat směrem ke krabičce s Uncharted 4, která je v tomto ohledu někde jinde. Nakonec se podesáté vrátíte k Tricovi, který už půl hodiny očuchává sloup, a náhle se dají věci do pohybu: kočkopták si stoupne na zadní, vy po něm vyšplháte a „hádanka“ je vyřešená.

Takových momentů je bohužel v The Last Guardian hodně. Zvlášť hráči, kteří mají už něco za sebou, mají nějakou představu o tom, jak by se dalo teoreticky dostat k východu z místnosti. Zkusíte naprosto zjevný postup – a nic. Hra na vaše snažení nereaguje. Potenciální řešení tedy vyškrtnete ze seznamu a jdete zkoušet něco jiného. Když se stále nedaří, zkusíte ze zvědavosti zopakovat první nápad a ejhle – ono to najednou jde, protože Trico sedí o metr vedle a spustí ocas z římsy dolů, takže po něm můžete sešplhat. Nikdy totiž s jistotou nevíte, jestli se někde zasekl skript, nebo je prostě umělá inteligence přerostlé kočky tak propracovaná, že vás jednoduše po vzoru reálného zvířete okázale ignoruje.

Jak zabít hratelnost

Chápu tvůrčí záměr vytvořit přirozeně působící svět s „živými“ postavami. Jasně, Trico nemá být robot, který poslušně chodí na naprogramované waypointy a malý klučina je zase animován s rozverností a šmrncem studia Ghibli. Problém je, že kvůli těmto dvěma prvkům je hra v podstatě nevyzpytatelná a zákony akce a reakce působí spíš náhodným dojmem.

Jisté problémy představuje ovládání postavy: klučinovy animace jsou totiž poněkud hyperaktivní a do pohybů se pravděpodobně nějakým způsobem zapojuje i fyzika a ragdoll efekty, tudíž máte chvílemi pocit, že ovládáte hadrovou panenku. Pohybů má postava poměrně dost, navíc může šplhat i po Tricovi po vzoru Shadow of the Colossus. Jenže tento systém tvůrci od roku 2005 nijak nevylepšili a v současné době nepůsobí zrovna dvakrát hezky. Poměrně často narazíte i na nemožnost pustit se Tricova peří. Čili pak chvilku bušíte do tlačítek, až nakonec nějak sletíte na zem a rozmáznete se o dlažbu.

zdroj: Archiv

K tomu se bohužel přidává i naprosto šílená kamera. Na konzolích už mám něco odehráno, a něco tak děsného jsem naposledy viděl před mnoha lety. Kamera reaguje s velkým zpožděním a chybí jí potřebná citlivost - buď reaguje přehnaně zbrkle, nebo vůbec. Navíc má přidanou setrvačnost, a když se chcete podívat na nějaké konkrétní místo, kamera jej pravděpodobně ještě o kus přejede. A pokud, nedej bože, stojíte u zdi nebo se okolo vás motá Trico, obraz pro jistotu úplně zčerná třeba i na několik sekund, než se vám pomocí analogových páček podaří kameru „osvobodit“.

Právě ovládání a kamera jsou společně s nekonzistentním game designem největšími zabijáky hratelnosti The Last Guardian. K čemu jsou rozsáhlé chrámové komplexy a impozantní výhledy do dálky, když věčně věků skáčete do zdí a padáte z výšek, případně se ani pořádně nerozhlédnete, protože vertikální pohyb kamery je omezený a není tu tlačítko pro pohled z vlastních očí?

Vzbuďte se, je rok 2016

S The Last Guardian se stalo přesně to, čeho jsem se od začátku obával. Vývojáři ustrnuli v dobách PlayStation 2 a herní systémy téměř beze změny převzali z Shadow of the Colossus, což v té době byla vynikající hra. Pokud však dneska chcete fantastickou akční adventuru zasazenou do starobylých chrámů, sáhnete nejspíš po Uncharted nebo Tomb Raider. The Last of Us nebo Bioshock Infinite naopak demonstrují, jak má fungovat správný parťák. A jestli vás baví logické hry s přesahem, můžete zakotvit u Inside nebo The Talos Principle.

The Last Guardian se prakticky v žádném aspektu nemůže srovnávat se současnými hity. Zbývají mu jen ty emoce, příjemný soundtrack, temně pohádková stylizace a pomilováníhodný Trico. Jenže ani tenhle opeřený mazlík s kukučem malé kočky nedokáže vykompenzovat závažné chyby, které táhnou hru ke dnu. Je to škoda, protože přinejmenším ovládání pohybu i kamery se určitě zmodernizovat dalo. Pak už by se nad některými přešlapy v game designu dalo přimhouřit oko a měli bychom tu vcelku slušnou akční adventuru. Na čem konkrétně tady vlastně vývojáři celou tu dobu pracovali, mi zkrátka uniká.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

The Last Guardian je deset let stará hra, která se nějakým záhadným způsobem objevila v regálech obchodů až nyní. Ač má bezesporu velké srdce, v konkurenci dnešních titulů nemá šanci. Nejen to, i kdybyste byli fanoušci starých akčních adventur, dostaví se akorát frustrace z nepovedeného ovládání, šílené kamery a nevyzpytatelného game designu.

Nejnovější články