TES V: Skyrim - Dawnguard - recenze
5/10
zdroj: tisková zpráva

TES V: Skyrim - Dawnguard - recenze

5. 12. 2012 23:30 | Recenze | autor: Lukáš Grygar |

Sedím na konári a je mi dobre. Respektive - sedím na kameni a dobře je mi, protože jsem Skyrim a potažmo celý Tamriel už zase zbavil hrozivé... hrozby. Ty bývají hrozivé už z principu, ale tahle v mém případě nesla hlubší podtext. Jak rády říkají hlasy v trailerech na pokračování toho či onoho blockbusteru: tentokrát je to osobní. Tedy, bylo. A po zhruba týdnu nárazového putování není. Co? Spíš kdo! Upíři!

Prvního jsem potkal ještě v Daggerfallu a šlo přesně o ten typ situace, po které si člověk mění spodní prádlo. Pravda, Daggerfall je hra z roku 1882 nebo tak nějak, tudíž mi bylo zhruba mínus 100 a pleny bych měnil na každý pád, ale! Pustit se v už tak dost skličujících kobkách do křížku s upírem byl nejenom pro krákorání těch bestií zážitek, kterému jsem se začal programově vyhýbat. Úkoly, ze kterých od pohledu koukala dvojice špičatých tesáků, tak zůstaly nedokončeny. Zklamáním Dawnguardu je pro mě tedy skutečnost, že zdejší upíři jsou naprostá másla. Ne, že by mi souboj s jejich Capo di tutti capi (říkejme mu konspiračně Kapitán Mlíko) nedal zabrat, ale jinak? Veškerý děs a hrůza jsou ty tam a zbývá jen vcelku přízemní báchorka, odkud místo tesáků trčí svitky, které daly jméno celé sérii.

Možná jsem udělal chybu, že jsem se k Mlíkovi nepřidal? Třeba by mě naučil, kterou tepnu prokousnout, aby gejzír krve přeprskal i rozčilenou Rudou horu! Třeba by mi Mlíko ukázal tajné komnaty svého hradu Volkihar, kam vodí sličné panny na sbírku nočních můr! Třeba by mého hrdinu nechal o samotě s Ivetou Bartošovou!

Děs má celou řadu podob, ale Dawnguard se jim vyhýbá a místo toho vypráví obyčejný příběh o rozpolceném upírském klanu, vstříc jehož prorokovanému návratu se znovu dává dohromady právě ta Dawnguard z názvu. Pokud se k partě hic, která upíry nemilosrdně pronásleduje, tak jako já přidáte, čeká vás pátrání po legendárním luku boha Auriela, tedy Akatoshe (i když tady záleží mimo jiné na interpretaci knihy Monomýtus, ale od akademické debaty o fantaskních světech se raději držme dál, souhlas?). Jestli dáte přednost sání krve, čeká vás sice totéž, ale motivace bude odlišná — s pomocí luku nastolit po celém Tamrielu věčnou noc.

Než se ale k vytouženému artefaktu probojujete a prokouzlíte, přijde vhod spíš nový typ zbraně v podobě kuší. S těmi je spojena jedna z několika odboček, rozbíhajících se z hlavního úkolu a zahušťujících svět desítkami postav a celou hromadou nových souvislostí. A tak můžete slídit po nákresech, odemykajících silnější a průraznější modely a v mezičase si uvědomit, jak vlastně lingvisticky zosobňují celý herní systém: čím víc kuše používáte, tím jste... zkušenější! Práce s nimi se vejde pod znamení lukostřelby a znamení zbrusu nová se vás týkají jen v případě, že na cestách Skyrimem chytnete kromě rýmy taky vampirismus nebo lykantropii a rozhodnete se nákaze podvolit.

Zrovna upírství z patrně nedezinfikovaného hryznutí mě složilo ve chvíli, kdy jsem to čekal nejméně, a kdy mi upírka, která vám neodbytně zkříží cestu, začala pro své čas od času napadnuté podoteky a hlavně pohotovou nekromancii přirůstat k srdci. Náhoda vdechla situaci dynamiku typickou pro otevřený svět Elder Scrolls, žel hra samotná odmítla náhlý střet zájmů nějak zásadně reflektovat.

Žloutnoucí oči jsem schoval za masku liche Krosise a časem vyhledal vampiristickou pohotovost, protože mě fakt netáhlo přespávat v rakvi a na slunci se pravidelně smažit — toho si jako fototyp II užívám ve skutečném životě až až. Upírka při debilním rituálu (znáte už z původního Skyrimu) postávala vedle a nezdálo se, že by ji moje odmítnutí vampirismu interesovalo. Zeptat se jí samotné, jestli nechce zvážit léčbu, mi scénář umožnil až ve chvíli, kdy jsme se soudruhy v pevnosti zapíjeli vítězství. Odvětila, že se o tom nebudeme bavit, tak jsem si šel sednout na svůj kámen.

zdroj: Archiv

Naproti z mlhy vystupuje hora, pro kterou zatím marně hledám jméno. Její snímek přikládám do galerie, případné návrhy prosím do komentářů. Už napoprvé, kdy jsem obnovenou Dawnguard pomáhal lepit dohromady, se mi vlastně mnohem víc chtělo tu horu zlézt. Mám to v plánu na přízračném oři, co jsem si ho přivedl ze Smetiště duší (pracovní překlad), které spolu se Zapomenutým údolím obohacuje původní mapu.

Smetiště je příznačně (a přízračně) pusté, ale kromě zmiňovaného kostrokoně a také jednoho starého známého se tam potkáte i s velice charismatickým drakem, kterého si lze naklonit na svou stranu a povolat do světa živých. Předzvěst aktuálního rozšíření Dragonborn? Spíš hlavně jméno, které si zapamatujete - Durnehviir. A takových není v Elder Scrolls nikdy dost.

Síla celé série nicméně vždycky tkvěla v příbězích, které jste si odvyprávěli vy sami. Před závěrečnou bitvou jsem se díval, jak horu skrápí déšť a vzpomínal, co všechno mě potkalo jenom proto, že jsem se do Skyrimu vrátil pro účely Dawnguardu. Upíři pro mě nikdy nebyli a nebudou tahákem, protože mi přijdou nezávisle na novodobém pattinsonovském stigmatu pitomí a nezajímaví a těch z Daggerfallu už se taky dávno nebojím. Dawnguard jejich místo v Tamrielu rozvíjí vcelku zajímavě, ale pořád jsou to jenom přeskinovaní čarodějové s hubou plnou ostrých zubů a nanicovatých keců.

Jakožto hráče, kterému svět Elder Scrolls kdysi učaroval, jsem si vychutnal spíš hledání a nacházení samotných svitků a setkání s mnišským řádem, který má jejich luštění v popisu práce. Nic z toho se sice nevyrovnalo úžasu, jaký u mě dokázal vykřesat naposledy Morrowind, ale nebyla to nuda.

Je ovšem pravda, že já se dokážu nenudit i tady na kameni. Pozoruji obrněného trolla, kterého jsem koupil za pět set zlatých, a kterého po pár přesunech po mapě zase ztratím. Myslím na věrnou Lydii, kterou jsem ani tentokrát nevytáhl do jediného boje, tudíž dřepí v mém stavení ve Whiterunu a nejspíš listuje desítkami knih, které tam pravidelně svážím ze svých cest a skoro nikdy nečtu, zatímco do truhly v přízemí sypu dračí kosti, které teď konečně upotřebím při výrobě zbraní.

Ale všechno má svůj čas... Teď zrovna oblohu barví červánky, bez jediného grafického pluginu pořád ty nejlíbeznější, co v herních krajích znám. Skoro se mi chce říct, že je každá záminka se sem vrátit dobrá, ale rozhodně ne každá stojí za ty čtyři nebo kolik stovek. Sedím na kameni a je mi dobře i proto, že za to naopak dostanu zaplaceno.

Verdikt:

Pro konzumenty světa Elder Scrolls slušná záminka k návratu. Pro fanoušky Stmívání barvitá sonda do hlubin upírovy duše. Pro všechny ostatní obsah, který nijak nezamává s jejich vztahem (nebo absencí vztahu) k původní hře.

Nejnovější články