zavřít

Silverfall - recenze

Vychází na platformách: PC, PSP

Verdikt: Překvapivě solidní hack’n’slash RPG, avšak trpící nejednou technickou chybou otravující při hraní. Inventář doporučuji otvírat, jen když jste na tom dobře s nervy, a našly by se i další problémy... Ale jinak je to dobrá, rychlá a ani ne moc repetetivní zábava s bohatými možnostmi v oblasti vývoje postavy. Navíc zasazená do pěkného rozsáhlého světa, která na těch několik desítek hodin docela příjemně zabaví všechny fanoušky rubaček.

Hodnocení redakce 7/10

Jak hodnotíme

metacritic 62/100

12. 4. 2007 00:00 - Recenze autor: Redakce Games.cz Komentáře: 0

Tvůrci hack&slash RPG to mají těžké. Jednou přišlo nějaké Diablo a od té doby jsou všechny podobné hry označovány jen jako jeho klony a většinou házeny do koše. Měl by tam letět i Silverfall? Ani náhodou, protože...

Autor: Moolker
Publikováno: 12.dubna 2007
Verze: anglická/prodávaná/PC
Doba recenzování: 3 týdny


Byl jednou jeden svět jménem Nelwë a v něm monumentální město Silverfall s kouzelnými vodopády. Jenže pak do něj vtrhla armáda démonů vedená neznámým dobyvatelem a metropoli během chvilky zlomila do jejích kamenných kolen. Snad každý by rád pomohl, včetně hlavního hrdiny, jenže ten byl v době invaze naprostým nýmandem, jehož největším heroickým činem je spráskání sousedova kocoura. I tak si však dal za cíl město od špíny očistit a nebýt jeho menších indispozic, nebyla by ani celá hra Silverfall. Protože než se pustíte do znovudobývání ztraceného města, musíte praštit po kebuli stovky, nebo spíše tisíce nepřátel všeho druhu a stát se mocným válečníkem... Zívání je na místě.

O tom je vlastně Silverfall v řadě první (ne, zívání nemyslím). Koneckonců, jinak by nespadal do žánru hack’n’slash RPG. Do žánru, který do dnešní podoby zformovalo blizzardovské Diablo. Nemá cenu zastírat středobod inspirace tvůrců z Kiev Games, nicméně jedním dechem musím dodat, že práci odvedli solidní a – což je v případě podobných titulů extrémně důležité jakožto zbraň proti rejpalům typu „jéé, jen další trapná Diablovka“ – přináší trochu jiné pojetí i pár drobných novinek.

 Za koho a jak
Před započetím hry musíte samozřejmě absolvovat proces tvorby avatara, který vám zabere všehovšudy tak dvě minutky. Vyberete jednu ze čtyř ras (člověk, elf, trol, goblin), učešete ho, opálíte, provedete minimální plastiku a jde se na věc. Že chybí ve výčtu něco jako volba zaměření a rozdělování prvních bodíků do skillů a vlastností? Ano, protože tyto věci si formujete až v samotné hře po prvním levelování. Každá rasa je má přístupné všechny, takže i hromotlukoidní obr s jepičím mozečkem se může dát na cestu mága. Jinými slovy – namísto systému tříd tu je univerzální rozsáhlý strom schopností.


TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek

Ona pozdní volba je rozhodně super a to z jednoho prostého důvodu – cestu, jíž se chcete vydat, si prostě vyberete až při samotném hraní, po letmém osahání hry. Nemusíte tedy zdlouhavě bádat nad volbou povolání ještě před započetím dobrodružství, abyste nakonec nadávali, jak špatně jste si to rozložili. A kdybyste si i tak uvědomili, že zkušenostní body rozdělujete špatně, není problém zajít za skill masterem, s jehož pomocí (a samozřejmě za menší poplatek) vylepšené nebo vámi otevřené skilly zase „zavřete“ a body získáte zpět. Možná nelogické a hru zbytečně zjednodušující, ale mně osobně to udělalo radost, protože špatná investice bodíků je u mě na denním pořádku. Na druhou stranu, k RPG to možná patří...

 Kategorie skillů
Skillů je tu opravdu hromada a aby toho nebylo málo, většinu z nich lze navíc upgradovat klidně až na desátý level. Silverfall je rubačka s poměrně dost vysokým tempem, sem tam kosíte snad i desítky nepřátel za minutu, takže ani nestíháte sbírat všemožné předměty a levely proto naskakují celkem rychle, tudíž si vylepšování svého geroje náležitě užijete. Zvyšování čtyř základních tělesných atributů - síla, konstituce, obratnost a magie – je přitom jen taková nutnost a to hlavní nastává až při výběru skillů.

Všechny skilly jsou přehledně rozděleny do třech hlavních kategorií (boj, magie, ostatní), přičemž každá z nich se větví ještě na další trojici podskupin. Bitkaři rozdělují skill pointy mezi zaměření pro boj na dálku, tělo na tělo a získat mohou i nějaké užitečné pasivní schopnosti typu otrávené šípy. Čarodějové si vybírají mezi magií přírodních elementů (oheň, blesky atd.), světla (léčení plus další užitečné kouzla) a nekromancií.

No a poslední velká kategorie obsahuje věcičky odrážející se na vaší rase a naklonění k jedné ze dvou hlavních „stran“ – třeba vyvolání zvířecích pomocníků či naopak radioaktivní pole. Ono to možná tak nezní, ale schopností je opravdu ohromné množství a zapomeňte na to, že byste je všechny poznali při jednom, dvou, možná i třech hraních. Většina nově nabitých skillů se řadí do kategorie „super schopnosti“, které vám ulehčují boj. Stačí zmáčknout pravé myšítko a hrdina použije nějakou svou speciální schopnost, za níž pochopitelně zaplatí manou.


Těmi zmiňovanými stranami nejsou myšleny guildy známé z jiných RPG, ale spíše takové dva směry, které se v Nelwë prolínají. Jedná se o prostý střet technologie a přírody. Vyznavači té či oné strany se ve snaze prosadit svou navzájem likvidují a náklonnost hlavního hrdiny udáváte jednoduše svými činy. Jakožto technoid ničíte přírodu ve snaze vybudovat nové industriální stavby, lesní muž rozmachu inženýrů logicky zabraňuje a lobuje za zarůstání všeho plechového plevelem.

Celý tento konflikt hraje nakonec jen vedlejší roli a i když příběh nakonec lehce ovlivní, jde spíše o takové zpestření, jímž se zabýváte v rámci postranních questů. Každopádně přiklonit se na jednu stranu byste měli, jelikož relativně dost předmětů bez určité reputace u jedné z „frakcí“ nebudete moci použít. To je vlastně také jediná motivace k plnění přírodotechnických subquestů, jelikož zkušenosti jsou za ně mizivé.

 Rubeme do všech světových stran
Jednou z věcí, kterou u mě Silverfall opravdu zabodoval, je rozsáhlý, hned od začátku zcela přístupný svět. Není to žádná "tunelovka" jako třeba Mage Knight Apocalypse, ba právě naopak - mnohem více mi připomínal takový Oblivion nebo Gothic (i díky poměrně větveným dialogům), jen s rozdíly v podobě izometrického pohledu (lze zazoomovat do third-person kamery, ale nejde v tom hrát) a myšího ovládání. Pocit svobody konání však kazí dva faktory. Jednak to je rozdělení hrací plochy na několik teritorií, kdy při přechodu z jednoho do druhého následuje loading (ale nebojte, žádný Fable, kde měla jedna oblast asi padesát metrů čtverečních, to není), jednak s tím spjaté nelogické měnění podnebného pásu. Je fajn, že se projdete v močálech, městech, po loukách, pouštích či sněhových pláních, ale situace „bažina – loading – poušť“ působí divně.

S jiným prostředím přichází i obměna nepřátel a pokud bych mluvil o úplně prvním přechodu z oblasti do oblasti, narazíte najednou i na vyšší obtížnost. Celkově mám ale takový dojem, že úroveň nepřátel se zvyšuje v prvé řadě díky tzv. level-scalingu. Ano, to samé jako v Oblivionu, aneb „čím lepší jsem já, tím lepší jsou i mí nekamarádi, takže není důvod snažit se být lepší“. A na koho to vlastně narazíte? Gobliny, troly, ghúly, masožravky, démony, zombíky, kostlivce, létavice ala harpie, piraně, ohromné vodní megapavouky (mno, někdy jsou ty názvy drobánko praštěné), sem tam nějaký ten boss... Jak je v dobrém hack’n’slash zvykem, není toho vůbec málo.


Alfou a omegou celé hratelnosti je, jak jsem již několikrát řekl, mlácení po kebulích skoro všeho, co se hýbe a o to více potěší, že se tvůrci při navrhování questů neomezili jen na prosté „Vymlať jeskyni / tábor / lesíček / předsíň v dubu“, ale spíše převažují ty úkoly, v nichž se plahočíte někoho zachránit, něco získat anebo někomu sdělit zprávu. Jasně, cestou stejně budete všechny ty dungeony a duby vyklízet, ale aspoň to ze strany autorů nepůsobí tak odbytě.

 Ve třech se to lépe táhne
Postupem času se k vám, pokud jim nejprve nějak pomůžete a následně kývnete na nabídku bezplatné spolupráce, připojí až dva další dobrodruhové. Nemůžete je nijak ovládat, pouze jim říct, co dělat – zda vás mají léčit, chovat se přesně jako vy anebo skočit po každém, koho spatří. Překvapilo mě, že jsem nenarazil snad ani na jeden problém s AI, kdy by se mi souputník někde zasekl anebo jen plnil funkci zbytečného čumila. Pomoc kolegů jednoduše opravdu notně pocítíte a vězte, že bez nich bude vše daleko komplikovanější. Fajn je i to, že je můžete vybavit vším, co máte v baťohu.

Ono jde o to, že Silverfall je jinak hrou poměrně těžkou a při jakékoliv větší bitce na vyšší obtížnost funguje snad jen taktika útok – útěk – útok kombinovaná s neustálým využíváním speciálních schopností typu kulový blesk či fireball. Když už skonáte, teleportujete se do hlavního tábora, ale jen polonahý v plenách a s jediným cílem – prokličkovat mezi znovuobjevivšími se nepřáteli až k místu posledního vydechnutí, kde se nachází náhrobek s veškerým vaším původním majetkem. Anebo se můžete za tučný obnos dohodnout třeba s jistým goblinem, díky němuž ztrátě vybavení přejdete.

Na druhou stranu, kromě lektvarů a navracování zkušenostních bodů jsem snad do ničeho jiného ani neinvestoval. Ne, že by v Nelwë neměli obchodníky, ale vybušené zbraně, zbroje a další krámečky byli vždy lepší, než ty, co mi nabízeli byznysmeni. Takže jsem vlastně celou dobu jen vydělával (na druhou stranu, není to super?).



 Prokletí slovanských her
Nedodělanost, zabugovanost, všemožné technické chybky... Stejně jako snad každou hru z Východu i ukrajinský Silverfall provází nepříjemné kiksy podobného ražení, místy klimbající až k hranici frustrace. Asi největší problém spočívá v ovládání a pohybu hrdiny. Že se minimapka natáčí nelogicky jiným směrem a člověk má nedostatečný rozhled, většinou ani pořádně neví, kam jde a že na dálku může střílet až mimo obrazovku, na to jsme si po těch letech již tak nějak zvykli.

Problém je ale v tom, že všude je terén velmi členitý, na každém rohu jsou různé porosty anebo skalky, o něž se, jak se již tak nějak dá předpokládat, postava zasekává (souputníci ale opravdu ne!). Stane se to klidně i několikrát za minutu a když k tomu připočtu ještě fakt, že položku z dolního menu vyberete (a následně nepožadovaně použijete), i když na ní jen omylem najedete stisknutým myšítkem ve snaze pro pohyb vpravo dolů, je cestování po jinak pěkném světě docela opruz.

Pochvalu si nezaslouží ani zmatená, nepraktická mapa. O moc lépe na tom není ani ubohý a značně nepřehledný inventář, jenž je zpracován formou jednoho velkého okna, kde je naházeno všechno harampádí, jehož jste vlastníkem. Nejenže v tom je bordel, ale celé zacházení je ještě zkomplikováno místy absentující reakce na kliknutí myší. Poslední věcí, která mi komplikovala hraní, je umístění hot-keys na numerickou klávesnici . Člověk tak musí přelétávat z jednoho konce klávesnice na druhý a to s praktičností moc společného nemá.

 Fantasy Polda 5?
Tedy bavíne-li se o grafice. Jakmile jsem totiž viděl klasicky vytvořené prostředí, v němž žijí komiksové existence s černou čarou jakožto obrysem jejich těla, český Polda 5 byl to první, co mě v tu chvíli napadlo. Jenže narozdíl od něj toto zpracování v Silverfall prakticky vůbec neruší a až na pár případů (třeba světle modré piraně) do hry zapadá. Může za to nejen větší oddálení pohledu, ale jednoduše i fakt, že grafika je tu o něco lepší.


další obrázky z této hry najdete v naší sekci screenshotů

Povedly se i efekty kouzel a zejména v pozdějších fázích hry, kdy létaly firebally, blesky či duchové jako na běžícím pásu, se na monitoru rozpoutával krásný ohňostroj. Jen škoda, že abyste si to všechno užili, musíte mít stroj vskutku našlapaný, což vzhledem k tomu, že Silverfall žádná grafická extra-lahůdka není, asi moc lidí nepotěší. Ani můj dvoujádrový Athlon 3800+ spolu s 2GB RAM a GeForce 7800GTX nedokázal naservírovat plynulý běh při vysokých detailech a rozlišení 1280x1024. Hádám, že pod těch dvacet snímků za vteřinu to při velkých potyčkách spadlo určitě.

Pokud jde o hudební doprovod, ten je sice pěkný, ale za celou dobu hraní jsem všehovšudy uslyšel asi jen tři zvukové stopy a to navíc nevalné délky, takže muzika dost brzy omrzí. Zvuky na mě působily možná až moc uměle, ale vypínat jsem je kvůli tomu rozhodně nemusel. To bych nemusel dělat ani u dialogů, byť by byly sebehorší, neboť nadabováno toho moc není a většinou si rozhovory pouze čtete. Zajímavé nicméně je, že jedna NPC třeba na první otázku odpoví i mluveným slovem, na druhou však již jen textem.

 Závěrečné sežehnutí
Stejně jako Diablo či jeho pokořitel Titan Quest vám Silverfall servíruje abnormálně vysoký počet skillů a možností vytvářet svůj charakter. Ten blažený pocit ze získávání nových předmětů a jejich hledání zde také najdete, ale ještě k tomu přidává rozlehlou hrací plochu. Člověk se až diví, že s tím žádné jiné RPG podobného ražení nepřišlo dříve. Žel bohu, nějaký razantnější dopad na zaběhlou zmlátím-vše-co-vidím hratelnost to zase až tak nemá, nonkonformní pojetí kazí řemeslně hůře odvedená technická stránka a taktéž místy hluchá místa, na která v tunelovkách ala Titan Quest nenarazíte.



Stáhněte si: Demo, Trailery, Patch...

Související články: Novinky...

Moolker
autorovi je 17 let, bydlí na Mělníku a studuje všeobecné gymnázium; přispívá i do HotGames, Playmobilu a SCORE; nejdéle vydrží u kvalitní strategie, akce a fantasy her; život by si nedokázal představit bez závodního lyžování a horského kola






 
 
Moolker

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.