Shadows of the Damned - recenze

Xbox 360

Recenzovaná verze: X360

Vychází na platformách: PS3, X360

Verdikt: Je velká škoda, že k tak mistrně vymyšlenému světu a příběhu prošpikovanému brilantním obhroublým černým humorem nedokázal Grasshopper dodat i přiměřeně kvalitní hru. Každý z dlouhé řady skvělých nápadů je tu téměř dokonale pohřbený v záplavě chyb, nad kterými zůstává rozum stát.

Objednat na JRC.cz

Hodnocení redakce 5/10

Jak hodnotíme

metacritic 76/100

27. 6. 2011 v 21:30 - Recenze Autor: Jiří Škrampal Komentáře: 0

Unikátní projekt, na kterém se podepsaly legendy japonské videoherní tvorby, se konečně dostal na stříbrné (a modré) placky. Kde mělo být nadšení, však zůstává jen rozporuplný pocit nenaplněného očekávání. Všechny závany geniálního herního designu byly dokonale utopeny ve fádnosti a technických chybách. A bizarní japonsko-mexický černý humor při nejlepší vůli hratelnost suplovat nedokáže.

caged-damned-doclanku

Když se před třemi roky dali dohromady Goiči Suda (Killer 7, No More Heroes), Šindži Mikami (tvůrce série Resident Evil, hlavní designér Resident Evil 4) a Akira Jamaoka (skladatel hudby ke všem dílům série Silent Hill), hráč znalý jejich mistrovských kousků se těžko ubránil nadšení. Samotná hra je na své autory jak se patří hrdá a jejich jména si chtě nechtě přečtete při každém spuštění hry. Přes všechnu tvořivou sílu nepochybně geniálních japonských mozků velká část hry vypadá, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Tentokrát navíc z řádně prošlých ingrediencí. Autorům se ovšem musí nechat jedna věc, rozhodně se nenechali svázat stereotypy dnešních žánrů založených na neustálém vykrádání sebe sama. Hra je ostatně z produkce Sudy51, můžete tedy čekat, že Shadows of the Damned je něco, co jste na obrazovce televize ještě neviděli a pravděpodobně nic podobného ani neuvidíte.

Lovec démonů a jeho krvavá výprava za láskou

Shadows of the Damned lze rozdělit na dvě části. A nebude to chirurgický řez, který by trhal jinak celistvý zážitek. První část tvoří drtivá kreativní síla dvojice Suda51 - Mikami, která vytvořila fantasticky bizarní, nepokrytě oplzlý a zvráceně brutální svět, plný toho nejčernějšího humoru. Hlavní hrdina se musí vydat až na dno samého pekla, aby osvobodil svoji milou z náruče ďábelského Fleminga.

Potetovaný lovec démonů Garcia Hotspur se k výletu do podzemí nemusí nechat dvakrát přemlouvat. Obzvlášť po tom, co mu Fleming jeho drahou Paulu před jeho očima roztrhá na kusy, při tom ji ale nenechá zemřít a bere si ji s sebou do svého malého soukromého pekla, kde ji čeká další milion bolestných úmrtí. Odlehčený tón celé hry, který těží převážně z humoru, postupem hrou houstne právě v okamžicích, kdy je v pekle Garcia opakovaně svědkem čím dál tím brutálnějších vražd Pauly. Explicitní zobrazení toho nebrutálnějšího násilí na křehké mladé dívce není pro čajíčky a svých 18+ si hra určitě zaslouží. Nejsilnější momenty potom nejsou potoky krve, ale okamžiky, kdy Garciovi zmučené torzo Pauly šeptá, jak moc už by chtěla zemřít.

Temný divnosvět

Podstatnou částí herního zážitku je specifický smysl pro humor, který je poněkud těžce uchopitelný a řádně ujetý (někdo by spíš řekl úchylný) stylem, který na svět dokážou přivést jen Japonci. Za zmínku stojí už jen fungování samotného herního světa. Nejlepší zdroj světla jsou kozy (ve hře jako kozí hlavy přibité ke zdi a spokojeně přežvykující), průvodci ve tmě jsou obří zpívající ryby a váš parťák Johnson (užvaněná mluvící lebka, mnozí jistě vzpomenou na Morteho z Planescape Torment) je skalní fanoušek erotických linek. Když se na některou z nich dovolá, promění si Garciova základní zbraň Boner na BigBoner, s náležitou animací prodloužení té nejpodstatnější části mužského těla.

I trivialita, jako jsou zámky od dveří a klíče, jsou v Shadows of the Damned ztvárněny neotřele. Místo zámků mají dveře malé dětské obličejíčky, které Garcia musí nakrmit - jahodami a lidskými mozky. Atmosféru uceleného světa dokreslují také příběhy zatracených, které Garcia v pekle potkává jako bossy. Najdete je v podobě obrázkových knížek, které Garcia nebo Johnson s ironickým komentářem předčítají. Nejedná se při tom o pohádky na dobrou noc, jejich obsah se až nápadně podobá povídkám ze světa Silent Hillu.

Jak se s brokovnicí netrefit na půl metru

I přes to, že Shadows of the Damned sama sebe označuje za survival horror, hra je spíš brutální a krvavá než strašidelná. Veškeré herní mechanismy by se daly nejlépe přirovnat k Dead Space 2, jen si odmyslete všechny lekačky a přidejte dlouhý zástup chyb a nedodělků nejrůznějšího ražení.

Jeden z největších problémů hry, který se táhne od začátku do konce, je podivný systém zaměřování. Hra v principu funguje stejně, jako ostatní 3rd person akce, levým analogem se pohybujete, pravým hýbete kamerou a po stisknutí levého triggeru míříte. Všechny zbraně mají laserový zaměřovač, přesto je obrovský problém něco trefit, hlavně za pohybu. Mezi nejpříšernější zážitky celé hry potom patří situace, kdy jste nuceni trefovat se do titěrně malých cílů, které se zároveň ještě neustále a nepravidelně pohybují.

Nešťastně koncipovaný systém zaměřování nejlépe demonstruje brokovnice, která by měla být vaším nejlepším přítelem v situacích, kdy se vám monstra dostanou až na tělo. Místa, kde se v těsné blízkosti před vámi v prostoru širokém jeden metr tlačí čtyři démoni, nejsou nic výjimečného. Bohužel není nic výjimečného ani to, když do klubka monster vystřelíte z bezprostřední blízkosti z brokovnice a přitom nikoho netrefíte. Jestli nepřítele zasáhnete, nebo ne totiž z nepochopitelných důvodů závisí čistě na tom, jakým způsobem na něm přistane laserový paprsek zaměřovače. Když stojíte příliš blízko, paprsek laseru občas projde skrz tělo monstra, které se na vás sápe, a vy můžete jen se skřípějícími zuby sledovat, jak vaše rány procházejí skrz něj. Mimochodem brokovnicí z toho důvodu není za žádné situace možné trefit najednou víc než jeden cíl.

Trošku ošklivější, než jsme doufali

Hra také nezapře o kategorii nižší produkční hodnoty, než které svého času Capcom věnoval například Resident Evil 4. Hlavní roli si střihnul populární Unreal Engine 3, což ovšem není ani v nejmenším záruka kvality, jak ostatně ukazuje právě Shadows of the Damned. I když je hra na první pohled neuvěřitelně ošklivá, až odpudivá, plná hranatých modelů, špatně rozanimovaných postav a designérské rozplizlé jednotvárnosti, nedá se vizuální stránka jednoznačně odsoudit.

Momenty udivení nad doskakováním textur a naprosto generickými nepřáteli každou chvíli rozčísne graficky téměř dechberoucí scenérie, plná gejzírů těch nejšílenějších nápadů. Většinou se jedná o některý z dlouhé řady soubojů s bossy. Ty nepostrádají šmrnc, chytré využívání mechanik hry světla a temnoty a vůbec patří k tomu nejlepšímu, co vám hra může nabídnout.

Z ošuntělého podprůměru hru s velkou námahou vytahuje i skvělá hudba Akiry Yamaoky, díky které Shadows of the Damned získávají příjemný silenthillovský nádech. A kromě bossů vás z šedi procházení ošklivých tunelů proberou i některé jednoduché puzzly a minihry. Asi nejzajímavější jsou 2D levely ve stylu klasických skrolovacích stříleček, jako je R-Type.

Ale nebyla by to Shadows of the Damned, kdyby v ní všechno fungovalo tak, jak má. Každý hráč si podle preferencí na začátku nastaví převrácení os X a Y, aby na analogu pohyboval kamerou ve 3D prostoru tak, jak je zvyklý. Hra z nepochopitelného důvodu stejné přehození os používá i ve 2D levelech, takže při převrácení osy Y (nejběžnější alternativa) panáček při posunu analogu nahoru míří dolů.

Není to samozřejmě nic fatálního, ale nutnost přehazovat si během hry nastavení os se dá jen těžko nazvat uživatelským komfortem. Vše opět ukazuje na to, že hra je spíchnutá narychlo a ne moc dobře. Poslední z dlouhé řady otravných drobností je fakt, že nemůžete přeskočit některé filmečky. A jako na potvoru to jsou zrovna ty, které uvozují některou z pasáží, kde budete opakovaně umírat a umírat a umírat a ...

Garcio, zahoď už ten kvér, za tohle ta blondýna nestojí

Přestože jsem se z celého hráčského srdce snažil ignorovat herní nedodělky a ponořit se do fantastického světa, hra mi to vždy vrátila rázným políčkem. Jako by svým zvráceným smyslem pro spravedlnost každý okamžik, kdy se u hry bavíte, musel být zákonitě vyvážen příšernou mírou frustrace, kterou do vás hra pere s železnou pravidelností.

Bez atmosféry, skvělé hudby a groteskně úchylných výjevů japonské tvořivosti by samotné provedení herních mechanismů hře vysloužilo přinejlepším 4/10. Přesto by hra neměla uniknout fanouškům ujetých her studia Grasshopper Manufacture, kteří jsou, minimálně po dohrání Killer 7, zvyklí pro netradiční hráčský zážitek obětovat trochu toho pohodlí.

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.