God bless America!
Pokud se chcete stát prezidentem Spojených států, Saints Row IV vám k tomu dá jednoduchý návod. Stačí se zúčastnit protiteroristické akce, nechat raketu s obrovským ničivým potenciálem (namířenou na Washington) vyletět ze sila, chytře se jí chytit, za letu zneškodnit, pak volným pádem prorazit střechu Bílého domu a skončit rovnou v prezidentském křesle. Když při tom dokážete na kameru ještě ukázat zvednutý palec, dostanete bonusové body.
Při cestě na inaugurační proslov stihnete rozhodnout, jestli chcete zatočit se světovým hladomorem nebo s rakovinou, usmějete se nad knockoutovaným fanouškem a zaslechnete něco o mimozemšťanech. Postavíte se za řečnický pultík a najednou… jsou tady. A jako obvykle, odpor je zbytečný.
Jejich vůdce, Zinyak, je však jako každý správný klišoidní záporák zlý a požitkářský, takže nehodlá lidstvo vyhladit, ale mučit. A abych vám neprozradil zbytečně moc zápletky, která absolutně nedává smysl, ale právě proto v rámci série Saints Row funguje, řeknu už snad jen, že ke slovu se následně dostanou i odkazy - mimo jiné hlavně na Matrix a Mass Effect. Z nějakého důvodu totiž Zinyak pro své zvrhlé choutky provozuje simulaci města Steelport, která se stane způsobem, jak se emzákovi nabourat do všech plánů a následně ho třeba i porazit.
Ne úplně super schopnosti
Fakt, že budete většinu času trávit v simulaci, posloužil autorům jako chytrá výmluva, aby vám prostřednictvím hackování dali superschopnosti. Stačí se tedy trochu snažit a najednou běháte extrémně rychle, přeskakujete budovy, plachtíte vzduchem, metáte ohnivé či ledové koule, ovládáte telekinezi a tak podobně.9
Jakoby už tedy dřívější díly nebyly dostatečně extrémní, Saints Row IV posouvá laťku zase o kousek nahoru a půjčuje si klíčové vlastnosti, pro něž jsme měli rádi třeba první Prototype. Bohužel se ale nedá říct, že by si je po svém nový díl Saints Row interpretoval tak dobře, jako zmíněná akce.
Pohyb nepůsobí tak přirozeně jako v Prototype. Tam stačilo běžet kupředu a postava si zcela jednoduše poradila skoro se vším, co jí přišlo do cesty. V Saints Row IV ale budete doslova narážet. K čemu je například fakt, že se od vás při sprintování odrážejí auta jak kuželky od koule, když pak narazíte na trochu vyšší objekt, třeba kvádr s vysázenými květinami nebo zídku, a zastavíte se o něj. Zdejší interpretace běhání po zdech potřebuje k aktivaci nejprve výskok, takže vám rozhodně při zdolávání květináče nepomůže a do jisté míry vám bude zbytečně komplikovat život i nadále. Copak nešlo zařídit, aby postava na zeď automaticky vyběhla, když do ní narazí a vyšší překážky prostě nějak zdolala? Aby se zachovávala setrvačnost a dynamika?
Tyto problémy jsou nicméně otázka ovládání a zvykání si. Jsou otravné a nepraktické, ale dá se s nimi žít - stačí hrát chytře. Trochu komplikovanější je však dopad superschopností na hru. Jakmile se naučíte rychle běhat, už pro vás v podstatě bude zbytečné sednout do auta nebo na motorku. Proč kličkovat po silnicích, když stačí vyběhnout na vysokou budovu, vyskočit a k cíli v podstatě po přímce doplachtit. Je to rychlé a efektivní, ale do jisté míry to zabíjí veškerý šarm města, protože jím v podstatě necestujete.
Přesto se vývojáři rozhodli zajít ještě o kousek dál a Steelport natrvalo ponořili do tmy. Zinyak si to ospravedlňuje srážením morálky a deptáním obyvatel. V jeho hlavě a světě to dává smysl. Z pohledu hráčů se ale Steelport, už tak trpící vašimi speciálními schopnostmi, stane pouhou temnou kulisou, kterou je třeba se pohybovat z jednoho do druhého bodu.
Rozšíření
Naštěstí ve městě, ač je do jisté míry nudné, není o zábavu nouze, protože si s ním comeback střihla taky celá řada osvědčených vedlejších aktivit. Šílená soutěž profesora Genkiho se vrátila nejen v původní variaci, ale také přizpůsobená vašim novým dovednostem. Nechybí všechny druhy tankových a leteckých masakrů ani již zmíněné skákání pod kola vozidel. Nově se se schopnostmi objevil také závod, v němž vaším sprintem doslova lítáte vytyčenou trasou, sbíráte zelené orby, které vás ještě zrychlují, a snažíte se vyhýbat červeným.
Závodí se proti času a adrenalin je to skutečně krásný. Dále se dočkáte různých hrátek založených na telekinezi, superskocích, hackování a podobně. Je to zábavný způsob, jak se naučit řádně ovládat vaši postavu a ještě si tím vyděláte peníze, za které si pak nakoupíte různá vylepšení jako v předchozím dílu.
Je nutné dodat, že celý koncept navracení se, i když zabalený do historky o simulaci, dokáže na veterána série působit dost levně. Proti trojce, která doslova rozhazovala nápady do všech stran, a my ji za to milovali, se čtverka ke spoustě z nich „pouze“ vrací ve městě, které je do jisté míry velmi známé a z výše popsaných důvodů zbavené šarmu.
Nové aktivity navíc nejsou kdovíjak kreativní a na zadek z většiny z nich rozhodně nesednete. Jistě, fungují a některé rozhodně baví, ale stejně se neubráníte pocitu, že po obsahové stránce nehrajete plnohodnotný čtvrtý díl, ale spíš trojku ve verzi 2.0.
Noční můry
Jakmile vás široká paleta aktivit omrzí, přijde čas začít plnit hlavní úkoly a právě kvůli nim si hra zaslouží, abyste jí věnovali výstřel. Podobně jako minule jsou totiž nápadité, kreativní, vtipné a zábavné. Jinými slovy, musíte podobně jako v Mass Effectu zachraňovat členy gangu a verbovat je na palubu své kosmické lodi, odkud se do simulace nabouráváte jako v Matrixu. To znamená vlézt do virtuálních světů, které jsou modelovány jako noční můry jednotlivých postav a vysekat je z nich.
Jednu misi proto závodíte na tronovské motorce, abyste následně hráli textovou adventuru, o chvíli později raketometem stříleli po obrovské plechovce energeťáku s nohama a následně vybíjeli gangy v 2D beat ‘em up arkádě nebo se jako v Metal Gearu schovávali do krabice. Každý svět má svou myšlenku a kouzlo. Zachraňování posádky je proto radost, a když na ně pak natrefíte na lodi, můžete je po vzoru Mass Effect pozdravit.
Důležitý je také fakt, že podobně jako minule se daří autorům během misí těžit z dobře napsaných postav a jejich charisma. Humor se ze série rozhodně nevytratil a vtipy, i když ve své podstatě dětinské nebo pubertální, jsou servírovány s jistou lehkostí a elegancí. Dokonce by se dalo říci, že se z nich dozvíte i něco nového, a to je přidaná hodnota, kterou bych zrovna od téhle hry nečekal.
Hratelnostní vtípky, jako třeba dubstepomet nebo nafukovač hlav jsou navíc překvapivě vyvedeny v milých detailech. Drobnosti, jako že při zásahu dubstepometem se lidi pohybují, jako by na ně padaly bassy a nafouknuté hlavě v poslední chvíli vylezou oči, než exploduje, dokážou zvednout náladu a rozsvítit i mdlý Steelport. Stejně tak se z něj stane trochu zajímavější místo, čím hlouběji budete zaboření v příběhu, a simulace přestane fungovat, jak by měla. To ulicemi začnou pochodovat různě znetvořené anomálie a svět bude hned o kousek veselejší.
Za plnou cenu asi ne
Se Saints Row IV se zkrátka vývojáři rozhodli zajít zase o kousek dál a z mého pohledu se jim to povedlo jen na úkor hry samotné. Vtip je v tom, že v případě spousty věcí si jejich špatností nemůžete být jisti, protože to zkrátka může být jen součást autorského humoru nebo narážka na zažitý společenský stereotyp či kulturní ikonu. Speciální schopnosti by nicméně šly namíchat pečlivěji a líp a trocha toho slunečního svitu by hře jistě taky prospěla. Byl by to ostatně perfektní námět na side quest - navrátit Steelportu denní cyklus.
Pravdou také je, že zásadní část herního obsahu je vyhrabaná z trojky a veterány série proto tolik neohromí. Pečlivě si tedy rozmyslete, zda vám výše popsané změny stojí za plnou investici a případně si počkejte na nějakou pěknou slevu. Minimálně příběhovou částí totiž hra dává zapomenout na svou „lenost“ a nabízí přesně to, proč byla trojka tak skvělá.
