Myslím ty, kteří nechytili vlak s moderními trendy, a proto mezi lidmi ze zištných důvodů šíří epidemii retra. Typickým studiem, které dnes existuje jen díky své slavné (sláva to byla pomíjivá) minulosti, je Apogee. Je to vydavatelství, které za posledních patnáct let skoro nic nevydalo, ale evidentně mu stačí motat se pořád jen kolem Duke Nukema a Rise of the Triad. A právě druhá jmenovaná značka teď znovu dostává (před třemi lety poctila mobily) příležitost zabrnkat na strunu nostalgie. Je Rise of the Triad 2013 pro PC stejně tak zbytečné a "mimo" jako byl nedávno Duke Nukem Forever?
Krvavé versus
Číslo v našem hodnocení říká, že jsou si ty hry docela podobné, ale čtěte dál. Každá z nich je totiž "mimo" trochu jinak. Duke byl trapný, problémový a zub dlouhého vývoje do něj kousl tak, že nebylo těžké určit, jestli je záměrně odlschoolový, nebo opravdu jen zastaralý. Samozřejmě platí to druhé. U Rise of the Triad naštěstí nemusíme určovat nic. Karty jsou rozdány jednoznačně. Tahle hra je jen lehce faceliftovaným návratem původní klasiky, nic víc. Díky za upřímnost.
Když mi tedy po obrazovce poprvé stekly tradičně vyhřeznuté oční bulvy, omládnul jsem bez špatných pocitů. Nepřipadal jsem si ani jako přenošené dítě, ani jako neohrabaný puberťák v porcelánu. To byly totiž vedlejší efekty způsobované podivným Dukem Forever. Rise of the Triad je jiná. Je upřímná a v tomto kontextu lepší. Je zkrátka oldschool a stará je proto, že stará být chtěla.
Od prvních vteřin proto Rise of the Triad nenechává nikoho na pochybách, jakou hratelnost hodlá servírovat. Bez okolků se chová jako titul z poloviny devadesátých let. Je úchylně rychlá a přímočará, ale zároveň zdržuje obtížnými puzzly, špatně se v ní cokoliv hledá a je občas přehnaně obtížná. Je neuvěřitelné, jak se autorům podařilo vrátit feeling prvních 3D stříleček!
Seberte první zbraň, nechte postavu za hulvátského krknutí doplnit zdraví a sledujte všechny další starodávné herní prvky. Třeba to, jak si hra libuje v naprosto zbytečné, ale docela motivační záplavě informací a čísel. Na obrazovce se počítá odehraný čas, procentuální splnění levelu, počet zabitých, a když level skončí, cestu do dalšího vám ukáže panáček na mapce viděné z ptačí perspektivy. Jako by se Doom spářil s Keenem.
Obrat o sto osmdesát
Ale ty úrovně! Vedle buranského humoru, marmeládové krve a stovek létajících údů jsou hlavním poslem minulosti, kterou už je dnes možná lepší nevytahovat. Design úrovní nového Rise snad víc retro být nemohl, je to v podstatě zkopírovaná historie, která nezná příběh, atmosféru a už vůbec ne nějaké logické záminky, proč hráče honit po mapách. Nechá ho prostě sbírat klíče, otevírat dveře a mezitím ho ustavičně štve blouděním v koridorech a sleduje, jak umírá pod tlakem stovek tupých nepřátel a nožů z nesmlouvavě brutálních puzzlů.
Bloudění a frustrace znamenaly zásadní obrat v mém pohledu na celou hru. Přestal jsem si s ní rozumět a ze všech těch nemožných schovávaček, orientačních zákysů a neřešitelných akčních puzzlů jsem se nakonec sesypal. Počítejte zkrátka s tím, že mapy jsou obrovské labyrinty s mnoha neférovostmi. Když po dvaceti minutách najdete klíč a zjistíte, že je nejspíš ke dveřím z opačného konce mapy, kam už si nepamatujete cestu, zlost se zhmotní a začne konverzovat. Vše pak násobí zlomyslnost (nebo hloupost?) autorů, s jakou do map vložili takřka totožné textury stěn, nábytku a několika málo typů protivníků.
Ve výsledku to orientaci ještě zhoršuje, a samozřejmě tak i tisíce různých vrat, z nichž se dá kdovíproč otevřít jen asi desetina, takže většinu času budete běhat s nosem podél zdí a bušit do všeho, co by zdánlivě mohlo reagovat. Dosud byla brutálně upřímná především hra, tak teď zase já. Úrovně, ve kterých už v první místnosti netuším, co dělat, mě prostě po dvaceti letech hraní nebaví! A Rise pro mě po pár hodinách tortury ztratilo smysl. Na takovýto projekt jsem vůbec nemusel čekat, kdykoliv jsem si mohl zahrát starý originál.
K-k-k- kouše se to
Pokud si ale ještě pořád myslíte, že Rise stojí za hřích, připravte se i na další velkou výzvu, tentokrát v podobě snad nejhůře využitého Unreal 3 Enginu za celá léta. Když to trochu přeženu, tak Rise vypadá jako hra, která vznikla ještě před enginem, na kterém sama jede. S technickou stránkou se autoři opravdu nezdržovali. Občas jsem měl dojem, že jsou postavičky dokonce spritované jako kdysi.
Ale nejde jen o vzhled. V prvních verzích hra trpí miliardou technických bugů, od zhroucených textur, přes volně visící vojáky až po vystřelení sebe sama z mapy. Vychutnejte si také tragicky nestabilní framerate a mnoho zbytečných grafických nastavení, které vizuální kabátek nijak nevylepšují. Akorát dále utahují kohout na toku snímků.
Ještě, že nás je tolik
Špatné dojmy z nového Rise nakonec částečně zachraňuje aspoň multiplayer. Ona nakonec nebyla náhoda, že se kampaňové mapy stavěly hodně arénovitě. Autoři asi dopředu tušili, že online hra bude hlavním lákadlem celého projektu.
A multiplayer opravdu splňuje očekávání. Je svižný a hlavně se do něj pozitivně promítá variabilita postav s různě nastavenými skilly a také fakt, že téměř každá zbraň má alternativní mód střelby. To vám sice může připadat úplně normální, ale v roce 1995 tomu tak rozhodně nebylo. A Rise je hra z minulosti, víme? Ostatně to potvrzuje i přítomnost pouhých tří multiplayerových módů. Na druhou stranu, co je dnes mezi lidmi pořád nejoblíbenější? Myslím, že deathmatch, týmový deathmatch a capture the flag. Se skromnou, ale účelnou nabídkou nemám žádný problém.
Solidní multiplayer, se kterým nakonec na singlové (o)bludárium pozapomenete, ovšem nezastře fakt, že nové Rise of the Triad je hodně rozporuplná hra. Ne, nejde o vysloveně špatný projekt, ale je proto jen jeden argument. Rise je zkrátka hra tvořená tak, jako bychom opět žili v devadesátých letech, což už jsem několikrát zmínil. Pro mě je to však docela závažná diagnóza a signál, že něco je špatně. Koncept kvapící střílečky brzděné frustrací a očucháváním stěn totiž nemá v dnešní době opodstatnění. Takových jsme se nahráli až až a sebere snad někdo z nováčků odvahu ke koupi? Jedině z hloupé zvědavosti.
Bijte mě a kamenujte, ale každý remake byl měl vznikat s akutalizovanými normami chování. Proto je to remake. V dnešních plošinovkách také nemáte jen tři životy. Rise pro mě tedy není dobrým návratem do minulosti. Je to jen dokonalá ukázka toho, jak by dnešní střílečky vypadaly, nebýt přelomových myšlenek v Half-Life a postupné evoluce leveldesignu. Osobně jsem velmi šťastný za pokrok, který žánr 3D akcí za svá léta urazil. Nové Rise of the Triad je jen mrtvola, kterou Apogee pohodili u cesty a těžko říct, zda se člověk pobaví, když si pořád musí držet nos.
