Painkiller: Hell & Damnation - recenze
4/10
zdroj: tisková zpráva

Painkiller: Hell & Damnation - recenze

3. 12. 2012 20:00 | Recenze | autor: Martin Kapalka |

V Nordic Games měli plán: oprášit Painkillera z roku 2004. Chtěli upravit grafiku a přivézt zpět klasický kompetitivní multiplayer - jen vy, zbraň a nepřátelé. Aby rozhodoval um a ne délka hraní. Rozhodně to byl, alespoň na papíře, chvályhodný pokus o záchranu kdysi tak populární, dnes však skomírající hry a značky. Bohužel, vždycky neplatí, že za pokus člověk nic nedá. Co fungovalo před osmi lety, to nemusí automaticky fungovat i dnes a níže se tedy dočtete, proč byste do nového Painkillera NEMĚLI investovat nejen peníze, ale ani svůj čas.

Chceš vidět svou milovanou? Sbírej pro nás duše.

Začnu singleplayerem. Ne snad proto, že by byl důležitější, kvalitnější či zajímavější, ale jen kvůli tomu, že si jej na rozdíl od multiplayeru opravdu můžete zahrát. Připomeňme, co pro nás znamenal Painkiller ve své době. Nekonečná akce, spousta démonů, skvělé tempo a parádní bossové. Člověk si u Painkillera rád oddychnul od propracovanějších her a takříkajíc si vypláchl mozek. Může ale něco podobného fungovat i dnes? Zvlášť, když „nový“ Painkiller není vlastně nový, ale jde z devadesáti procent jen o grafický update?

Již začátek hry se nám snaží dát signál k vypnutí mozku na úkor čirých reflexů, jinak si nelze vysvětlit naprosto zbytečnou „dějovou“ linii, která už dnes působí jenom absurdně. Ale budiž, ve chvíli, kdy in-game video dospělo ke konci, jsem se již otřásal smíchy. Tudíž jste postaveni do role dedémonizátora a otírajíc poprskaný monitor zabíjíte první kostlivce.

Kostlivci a mrtví rytíři jsou však pouze začátek, postupně se budete prodírat mrtvolami dál a dál, až vám bude košík nebo sáček na duše praskat ve švech. Hratelnost se dá velmi efektivně zhodnotit několika holými větami. Nezapomeňte, že se bavíme pouze o grafickém předělání původní hry, takže novinka jako krabice s náboji posunutá do opačného rohu, působí jako pěst na oko. Stejní tak staří nepřátelé, stejně tak staré předskriptované sekvence.

Změny nenacházím ani v dalších oblastech hry, jako jsou tarotové karty, které hra rozděluje za určité úkoly v jednotlivých misích. Někdy za rychlé proběhnutí misí, jindy za zabité nepřátele nebo za rozbití všech beden v misi. Můžete za to získat bonusy typu snížení poranění nebo snížení počtu duší potřebných k proměně démona. Karty vám rovněž pomůžou v soubojích s bossy, kteří jsou extrémně velicí a vyžadují především hodně munice a správnou pohybovou strategii.

Kromě karet jsou vám k ruce také všechny možné zbraně - každá z nich má i druhý mód jako například mrazící střela z brokovnice, vybuchující soudky z kůlometu nebo vysavač duší z vrhače ozubených kol. I pro zbraně platí, že jde o repliky kousků z původní hry, což venkoncem platí i pro démonický stav, do něhož se dostanete po nasbírání určitého počtu duší a jste v něm po dobu několika sekund prakticky nepřemožitelní.

Shrnout dojmy ze singleplayeru vlastně není nijak složité: původní hra předělaná do nové grafiky funguje, ale nedá se říci, že by zubu času odolala s grácií a důstojností, jak by se slušelo. Co bavilo před několika lety, už dnes působí tuctově, což je především vina trapné umělé inteligence a designu, který už dnes nedrží krok s dobou. Bitvy s megabossáky jsou pořád jakžtakž zábavné, ale to pro palec zdvižený vzhůru to jaksi nestačí. Ale třeba celý produkt vytáhne nahoru multiplayer, který měl být de facto hlavní složkou celé hry.

Multi značí množné číslo!

Chtěl jsem se zaměřit hlavně na multiplayer, protože singleplayer už jsem si jednou celý prošel a tušil jsem, že až na grafiku bude věrný originálu. Jenže plán je jedna věc, realita druhá. Záměr strávit na serverech v různých módech co nejvíce hodin byl tvrdě utnut neschopností Nordic Games udržet servery v chodu. Po několika pádech ve chvílích, kdy se na server připojil více než jeden člověk, přestal ostatní hráče nový Painkiller zajímat a pustili si něco jiného. Docela je chápu, jelikož ani mě nezaujal PvP systém obšlehnutý z Quake 3.

Každý večer ve mne zaplesala naděje, když jsem na jednom ze čtyřiceti serverů viděl pohybovat tři hráče, abych následně zjistil, že server před deseti sekundami spadl a jsem na něm naprosto sám. Pověstný hřebík do rakve zasadilo hře vypnutí všech dedikovaných serverů, přičemž v poslední době zůstaly jen asi dva servery privátní, samozřejmě zaheslované.

Nemám už chuť dál zjišťovat, zda servery opět běží, nebo se už v Nordicu na podporu PvP raději vykašlali. Takže jediné, co jsem dokázal z multiplayeru zjistit je praktikování stylu, který jsem si pracovně označil jako poskakování mezi trampolínami.

Painkiller vám totiž umožňuje vysoké zrychlení postavy v případě, že se budete pohybovat pouze skákáním a držením šipky dopředu. Přibližně po dvaceti vteřinách, téměř maximální době, kdy dokázal server nespadnout, vypadala aréna tak, že se v sousměrných nebo protisměrných kruzích pohybovaly rozmazané šmouhy hráčů. Absolutně se nezajímali o zabíjení, ale jen o skákání.

Sbohem a nikdy více…

Po dlouhém zjišťování, co nám reálně vlastně Nordici za necelou pětistovku nabízí, je jasné, že to je pouze vylepšená grafika. Je to jediná část hry, kde je vidět extrémní zlepšení, a kde Painkiller působí vskutku aktuálně a nezastarale. Multiplayer je nepoužitelný a ve skutečnosti vlastně ve hře neexistuje, nebudeme si nic namlouvat.

Nordic Games se tímto počinem podařilo definitivně dodělat značku, která měla kdysi zaděláno na dlouhý a plodný život. Ani když zavřu obě oči, nemůžu Painkillera ke koupi doporučit. Hra je odbytá a stejně jako zaprášení kostlivci na nás mrkají osm let staré bugy a designové chyby či nedodělky.

Verdikt:

Tvůrci si příliš hlavu nelámali s tím, co hráčům nadělit a na hře je to vidět. Předělali sice grafiku do HD (Hell & Damnation), ale tím pozitiva končí a následuje nefunkční multiplayer, zkopírovaná designová zastaralost originálu a celková nezábavnost doprovázena řadou drobných lapsů.

Nejnovější články