Autor: Leon Publikováno: 15.července 2003 |
Hra je postavena na jednoduchém principu, kdy soutěžíte s někým jiným o jeho auto. V praxi to vypadá tak, že si ve městě najdete někoho ze známých účastníků těchto ilegálních závodů, bliknete na něj, čímž ho vyzvete k závodům. Následuje zběsilá stíhačka po městě, během které je třeba dokázat, že protivníkovi stojíte za závodění. Pokud ho stačíte následovat až do místa startu závodu, očekává vás série závodů, v nichž musíte zvítězit, abyste protivníka porazili, získali jeho auto a mohli zase vyzvat někoho jiné, těžšího a s lepším autem (nebo motorkou). Když se pak stanete králem Los Angeles, přesunete se do Paříže, kde jsou ještě o něco lepší soupeři a složitější trasy. Celá vaše kariéra pak vrcholí v ulicích Tokia, kde budete mít šanci dokázat, že jste ze všech účastníků těchto adrenalinových závodů ti jasně nejlepší. Variabilita závodů Kromě této stěžejní části nabízí hra i jiné módy, které na sebe nenavazují. Stačí si zvolit auto, město, druh závodů a hurá do závodění. Na poznávání měst je ideální jen tak si jezdit ulicemi a hledat nejlepší cesty, zkratky apod. Nejčastěji se závodí projížděním checkpointům, ať už v předem daném, nebo v libovolném pořadí. Chybět nemohou ani mise, kde je třeba zbavit se dotírajících policistů, kteří nemohou v žádné podobné hře chybět. Můžete si zkusit i likvidační závody proti svým protivníkům, mnoho dalších nabízí i multiplayer, ze kterého zmíním například notoricky známý mód CTF. Zkrátka variabilita hry je zaručena, navíc závodů je opravdu spousta a vyhrát je není vůbec jednoduché. Ačkoli k zápolení vyzvete vždy toho konkrétního závodníka, závodů se jich účastní vždy tak pět až sedm. Jejich úroveň je prakticky stejná a závod může vyhrát skoro kdokoliv, o čemž se sami mnohokrát přesvědčíte. Málokterý závod totiž dokončíte napoprvé na první pozici, mně samotnému se to v průměru povedlo tak na pátý až desátý pokus. Problém je v tom, že nikdy předem nevíte trasu závodu. Obvykle vidíte jen checkpointy a je velkým kumštem sladit jejich projíždění tak, abyste našli ideální trasu. Příliš vám nepomohou ani soupeři, protože obvykle používají několik variant cesty. Můžete je sice následovat a okoukávat různě varianty, ale právě to vám zabere několik neúspěšných pokusů. Teprve po několika pokusech začnete tušit ideální trasu jízdy a začnete opravdu závodit. Ani pak ale nemáte vyhráno. Vaši soupeři vám totiž nedají nic zadarmo. Jejich inteligence je poměrně dobrá, nedají si nic líbit, na nic ani na nikoho neberou ohledy a jejich jediným cílem je vyhrát, a to prakticky za jakoukoliv cenu. Je jim jedno, kolik zničí po cestě jiných aut (závody se konají za běžného provozu ve městě), jaké škody způsobí na jiných zařízení ve městě, jak si pomuchlají svého plechového miláčka apod. Na stejný způsob jízdy musíte přistoupit i vy, jinak se v závodech budete dívat soupeřům stále jen na záda. Jak vidno, realita jde trochu stranou, o to víc se tím ale zvyšuje hratelnost a vynikající zábava. Velmi potěšující je přítomnost editoru závodů. V něm si můžete nejen přizpůsobit již vytvořený závod, ale dokonce tvořit si úplně nové. Práce v něm je docela jednoduchá - stačí si zvolit město, auta, navrhnout checkpointy a pár dalších věcí a můžete jít závodit. Díky editoru se tak hrací doba stává prakticky neomezenou. Arkádové jízdní vlastnosti a ovládání Midnight Club II si ostatně na nic nehraje ani v jiných směrech. Bylo by nesmyslné chtít, aby se auta chovala realisticky. Popravdě řečeno, ani si nedovedu představit, že by se v takto laděných hrách chovala vozidla příliš realisticky. Troufám si tvrdit, že na tyto závody se opravdu hodí arkádovité chování vozidel, a tak výjimečně tuhle stránku nemohu a ani nechci nijak kritizovat. Asi jste z toho již pochopili, že auta se skutečně nechovají příliš realisticky, jdou snadno do zatáček, snadno brzdí, bez problému zatáčejí apod. A co víc, po mnoha skocích budete létat stovky metrů vzduchem, ve kterých budete moci auto vyvažovat, abyste ideálně přistáli třeba na střechu. Žádným problémem není ani jízda autem po dvou kolech, třeba proto, abyste se lépe proplétali rušným provozem. Také s ovládáním si nemusíte dělat starosti, už proto, že si vystačíte s několika základními tlačítky a je celkem jedno, zda na klávesnici, joysticku nebo třeba gamepadu, pro který je hra ostatně privátně navržena vzhledem k původu z konzolové PS2. Je to ostatně po dlouhé době závodní hra, u které mi nejvíce vyhovovalo ovládání na klávesnici. V dnešní době je to sice dost rarita, ale proč ne. Auta se sice trochu vizuálně poškozují, což poznáte na karosérii nebo na oknech, ale na jízdní vlastnosti to vliv skoro nemá. Výjimkou jsou definitivní výbuchy vozidel, ať už po mnoha kolizích, či spíše po nárazech do benzínových pump. Ale i tak ztratíte jen několik sekund, protože vozidlo se vám „samo“ opraví. Ovšem těch několik sekund bývá většinou fatálních. Auta, motorky, policisté a také chodci Ještě jsem nezmínil vozový park, který je vám k dispozici. V autech je to skutečně nepřeberné množství typů, ale nečekejte licencované bouráky ve stylu NFS. Jinak pokud jste si všimli, tak jsem v předešlých odstavcích hovořil o vozidlech, ne o autech. To proto, že ve hře jsou k dispozici i tři motorky, což hře ještě přidává na hratelnosti. Jízda na motorce má svá specifika a oproti autům některé výhody, ale i nevýhody. Má větší zrychlení, rychlost, lépe se s ní kličkuje v ucpaných ulicích, na druhou stranu skoro každá kolize znamená pád z motorky a ztrátu několika sekund. Výhodou je to, že si na každý závod můžete zvolit jakoukoliv motorku či auto, které jste do té doby vyhráli. Neznamená to tedy, že každé nejnovější auto je pro další závod to nejlepší. Naopak, několikrát se mi vyplatilo vyměnit auto za motorku, párkrát i za starší auto. Zkrátka vše má svá pro i proti a to je dalším plusem hry. Ve městech narazíte nejen na slušný provoz, ale i na všudypřítomné policisty, kteří jsou mimochodem velmi dotěrní a setřást je není zrovna jednoduché. I když už si myslíte, že jste je někde setřásli, po chvilce jsou znova za vámi, navíc se často setkáte s více policejními vozy najednou. Zajímavostí jsou i chodci na ulicích, které: a) nelze přejet b) lze přejet. Tak co byste si tipli? Pokud vám neporadí ani přítel na telefonu a volba 50/50 je v tomto případě bezpředmětná, nezbývá než prozradit, že „bé“ je správně. Ano, chodce lze skutečně srážet a přejíždět, ale nikdy mi tak nějak nenapadlo se tím bavit. Hra vás totiž bude bavit něčím jiným, takže pokud srazíte nějakého toho pěšáka, ani vás to moc nerozhodí a raději se budete soustředit na další průběh závodu. Nemyslím si proto, že by hra měla nějaké problémy s brutalitou ve stylu Carmageddonu. Ostatně, z chodců ani neteče krev. další obrázky z této hry najdete v naší sekci screenshotů Zpracování Hra nevypadá špatně ani graficky, zvláště pokud jste někdy předtím hráli GTA3. Rozhodně se v dnešní době dají najít i na pohled hezčí hry, ale na druhou stranu se zase Midnight Club II hýbe slušně i na počítačích, které nelze považovat za výkřik moderní techniky. Vzhled hry je dán i tím, že závody se odehrávají v noci. Je otázkou, zda není škoda, že se nejezdí závody i ve dne, čímž by hra patrně vypadala ještě o něco lépe. Zvuky jsou na standardní úrovni, soundtrack je ve stylu „tuc-tuc“, ale ve hře lze přehrávat svoje vlastní MP3 soubory. Co říci závěrem? Midnight Club II je totální arkáda, která si evidentně nechce hrát na simulátor. Technologicky není zrovna na špici, ale svým pojetím směřuje k vysoké hratelnosti a zábavě, což se jí daří znamenitě. Když si uvědomíme, že třetí díl Midtown Madness se na PC letos asi neobjeví, je momentálně Midnight Club II jediným dobrým zástupcem v této kategorii her. Uvidíme, co přinese další NFS: Underground, ale abych řekl pravdu, u posledních dílů NFS jsem se nebavil zdaleka tolik, jako u Midnight Clubu II. Inu, volnost pohybu asi dělá své… Stáhněte si: Los Angeles trailer, Tokyo trailer, Paris trailer, Cheaty Související články: Novinky |
Leon | |
autorovi je 26 let, pracuje v zahraniční firmě, specializuje se na akční a závodní hry nebo simulátory a netradičně pojaté strategie (všechny články autora) |