Metal Gear Rising: Revengeance - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Metal Gear Rising: Revengeance - recenze

16. 4. 2013 19:45 | Recenze | autor: Petr Poláček |

„Milostný dopis fanouškům“ je jedna z mnoha floskulí, jaké herní kritici často užívají k jednoduché charakterizaci hry, kterou jim šéfredaktor hodil na stůj s jasným rozkazem „zrecenzuj to“. Snaží se tím říct, že jde o hru, která je bez výhrad střižená na tělo dost specifické skupině hráčů a objektivně v řadě aspektů chybuje, ale zároveň má něco, co ze všech těch chyb dělá pozitivní atributy. Jistě, jenom pro úzkou skupinu hráčů, ale právě v této výlučnosti spočívá pro fanoušky nezanedbatelné kouzlo a přitažlivost.

Kdo by si nepřipadal jako borec, když dobře ví, že jenom on a hrstka vyvolených dokáže pochopit hloubku soubojového systému, o elementárním porozumění bizarního příběhu ani nemluvě. Metal Gear Rising: Revengeance v je typická ukázka „milostného dopisu fanouškům“. Jen se hra sama nemůže v mnoha okamžicích rozhodnout, jestli cílí na fanoušky Metal Gear série, nebo příznivce bojovek ze stáje Platinum Games.

Revengeance se příběhově chytá tematiky z Metal Gear Solid 4, ale motiv snahy soukromých armád o proměně světa na jedno velké bojiště dovádí ad absurdum. Pokud jste měli už během MGS4 pocit, že Kojima začal brát silné halucinogeny, Revengeance vás posadí na zadek a následně rozesměje. Ústředním prvkem scénáře, který se jen hemží anti-hrdiny, co dokáží půl hodiny filosofovat nad nesmrtelností chrousta, je Raiden, nenáviděný hrdina dvojky, který si v Revengeance konečně uklidí bordel v kybernetickém mozku a vyjasní svůj postoj ke světu a vlastní minulosti.

Jakkoli však nad celou příběhovou linií visí jedno velké „WTF“, je napsaná, sestavená a zrežírovaná bravurně. Metal Gear sérií nepoznamenaný hráč možná bude kroutit hlavou a nevěřícně zírat, co se na něj z obrazovky během příběhových scének valí za zrůdnosti, ale fanoušek Kojimovy série se bude spokojeně usmívat a snad i uznale kývat nad řadou narážek, které pochopí jenom on.

Na to konto nemám jinou možnost - Revengeance je po stránce příběhové služba fanouškům, která mimo jejich okruh nebude fungovat. Není to vyloženě negativum, je to fakt, který ale jasně vymezuje komu je hra určena, a komu rozhodně není. Pokud chtěl Kojima udělat alternativní Metal Gear, pozval si skvělé řemeslníky. Z prezentace příběhu to lze vyčíst mezi řádky, kde jsou vidět typické postupy známé z her jako Vanquish či Bayonetta, ale nejvíce se to samozřejmě projevuje v té důležitější části hry, kde už jen nesledujete dění, ale aktivně se jej účastníte.

Revengeance nedosahuje propracovanosti a hloubky, kterou se pyšnila třeba jmenovaná Bayonetta. Vlastně v tomto ohledu Revengeance kloní hlavu i před nejnovějším Devil May Cry. Tolik prostoru ke kreativnímu rozmachu Platinum Games zkrátka neměli, protože to nebyl jejich vlastní projekt a byli pod zjevným dohledem. Přesto se dokázali se spojením typických Metal Gear prvků a vlastního osobitého přístupu ke zpracování akční hry vypořádat úctyhodně. A začali u nepřátel.

Kanonáda videí před vydáním hry se nebála prezentovat celou řadu bossáků, což se normálně nedělá. Revengeance si to však může dovolit, protože je to hra, kde budete čelit hlavně různě významným bossákům menšího i většího ražení. Samozřejmě, skutečných boss fightů, rozdělených dle stylu staré arkádové školy do několika stáží, je ve hře jenom pár. Každou chvíli na vás však vyskočí nepřítel či dva, který se bez jakýchkoli obav dá označit přinejhorším za mini bosse. Kosení řadových vojáků tak v Revengeance plní spíše roli relaxačního cvičení, potažmo vám ho tvůrci někdy naordinují, abyste neměli pocit, že Raiden je totální loser. On totiž není, jen to od vás vyžaduje nemalou porci šikovnosti, stoprocentního soustředění a talentu pro bojovky.

Tutoriál prezentující techniky boje se rozhodně nepřetrhne, aby vám zdůraznil jemné nuance soubojového systému. Ukáže vám, jak používat typickou škálu light a heavy útoků, snad i naznačí, že je dobré je dle charakteristiky aktuálního nepřítele řetězit do komb. A samozřejmě, předvede vám základy použití freeformového sekání katanou při zpomalení času, což byl původně hlavní prvek celé hry, ale vývojáři z Platinum Games jej naštěstí ve výsledku utlumili.

Co vám však tutoriál nezdůrazní dostatečně, je význam odrážení útoků nepřátel. Revengeance neobsahuje magický blok, a pokud chcete být v soubojích úspěšní, musíte techniku odrážení perfektně zvládnout. Na normální obtížnost vám možná zběsilé mačkání tlačítek a ignorace odrážení první dvě kapitolky vystačí, ale pak narazíte a nebudete vědět proč. Odrážení útoků se navíc nedá řetězit, vždy to jde jen ze základního postoje, přičemž musíte přesně vystihnout ten správný okamžik, kdy se soupeř pohne a jít mu aktivně naproti. Obšírně se o tak v zásadě jednoduchém prvku rozepisuji jenom proto, že jde o centrální prvek hratelnosti, jehož dopad na charakter soubojů je nesmírně silný a pozitivní.

Odrážení útoků dodává jinak frenetickým bitkám taktickou rovinu, od níž se musíte odrazit, abyste našli své vlastní tempo. Než se naučíte podvědomě odrážení používat, budete hrát Revengeance jako amatéři, co drží poprvé v ruce konzolový ovladač. Bez problémů zmasakrujete pouze základní vojáčky, ale kolem jakéhokoli většího nepřítele budete bezradně pobíhat, mačkat všechno bez rozmyslu, nadávat na kameru a hlavně na tu debilní hru, že je příliš těžká, všechno je hrozně rychlé a vůbec se v ní nedá použít jakákoli taktika.

Naučte se ale odrážení útoků dokonale a rázem se vám otevře brána do světa úplně jiné hry. Hry s návykovým soubojovým rytmem, kde můžete pět i více minut řetězit útočné i obranné kreace v balet, kterému schází jediné – kompetentní kamera. Na tu si ale zanadávám později. Nezmínit se o dopadu „blade“ módu na fungování soubojového systému by hraničilo s diletantstvím.

Blade mód spotřebovává modrou tekutinu, kterou Raiden vymlátí z nepřátel a může v něm na kousíčky rozsekat většinu volně se povalujících objektů v okolí, a samozřejmě i nepřátele. Při správném užití nepřítele načnete tradičními komby, načež se spustí blade mód, a když se vám povede strefit do vymezené oblasti, Raiden vytrhne nebohému nepříteli páteř (energetické jádro). Dobije si tím ukazatel pro užití blade módu a zdraví zároveň. Jde o techniku „zandatsu“, která tempo hry nezpomaluje, ale naopak příjemně strukturuje. Jakmile se naučíte používat blade mód, tradiční komba i odrážení útoků, a začnete je vázat do celých bloků, vystavíte se flexibilitě a zábavnosti soubojového systému Revengeance v plné míře.

...

Souboje s bossáky jsou rozdělené do více bloků a často vyžadují specifický postup, takže výše popsané tempo akce prakticky vždy tříští. Mají však svou vlastní logiku a jejich přitažlivost plyne z množství nápadů, kterými vás tvůrci v každém jednotlivém souboji s bossákem zavalí. Boss fighty a kuchání větších hloučků nepřátel vytváří celek, který možná na několika místech ztrácí tempo a skřípe i nevyváženou obtížností (druhý bossák je obtížnější, než všichni následující apod.), ale baví.

Čím více žerete Metal Gear universum a zároveň vám sedí autorský rukopis Platinum Games (čili jste fanoušky), tím více si Revengeance vychutnáte. Jedině v rámci podobného fanouškovského poblouznění totiž omluvíte pochybnou implementaci celé řady dílčích prvků, kterými se tvůrci zjevně snažili navýšit komplexitu, ale ve výsledku dosáhli jen mírného přesycení hráče zbytečnostmi.

Vedle základní katany Raiden od poražených bossáků získává jejich speciální zbraně. Každá z nich má specifický efekt a hodí se pro jiný druh nepřátel, bohužel je lze měnit pouze přes menu. Musíte tedy přerušit akci, vyměnit zbraň a pokračovat dále. Pokud by šly speciální zbraně měnit plynule během boje bez přerušení, šlo by o skvělé zpestření a prohloubení taktické roviny hry. Takhle jde o prvek, který nuceně použijete několikrát, ale jinak se spolehnete na základní způsoby boje.

Podobné je to s balíkem pomocných předmětů typu granát, bazuka a podobně. Najdete pro ně na řadě míst použití, některé souboje jsou na jejich využití přímo postavené. Přesto spíš ruší, odvádí pozornost a nemůžu se zbavit dojmu, že jde o prvky, které do hry prosadili lidé z Kojima Productions ve snaze napojit Revengeance na ostatní Metal Gear hry. Výrazně tuhle teorii podporuje i typický Metal Gear ukazatel stavu pozornosti nepřátel, potažmo náznaky o implementaci stealth mechanik.

V několika chvílích se hodí, že Raiden může (třeba s pomocí klasické kartonové krabice) nepřátele jednoho po druhém neslyšně sejmout, ale do konceptu hry to nezapadá. Buď měli tvůrci využít zmíněné doplňkové prvky v mnohem větší míře a povýšit je tím na regulérní mechaniky, nebo je po zralé úvaze vyhodit.

Přítomnost těchto drobností vás občas zaskočí, ale zážitek ze hry nezkazí. Některé z nich navíc fungují tak, jak bych si představoval – poskytují hraní bonusovou hloubku, pokud o ni stojíte. Kupříkladu odsekávání specificky určených částí těl protivníků (levá ruka apod.) v blade módu vám zajistí bonusové body na nákup zdraví, oblečků nebo bojových technik.

Čistě herní je i promyšlená barevná indikace útoku, který se na vás soupeř hodlá vykonat. Dle barevného záblesku těsně před akcí poznáte, jestli se na vás chystá útok, který lze odrazit a následovat protiútokem, nebo jde o atak, před kterým je třeba utéci. Znám minimálně dva lidi, co si dohráli Revengeance postupně na všechny obtížnosti, ale vůbec si toho nevšimli.

...

Nepředpokládám, že kdyby se vývojáři z Platinum Games na podobné drobnosti vykašlali a vynechali třeba i práci s nemalým množstvím docela zábavných VR misí, tak by to hře prospělo a byla delší, lepší, lépe vybalancovaná nebo graficky načančanější. Z MGR: Revengeance doslova čiší, že jde o hru, kterou plně docení jenom fanoušek série a bojovek od Platinum Games, abych se už poněkolikáté opakoval.

Člověk, který byl schopen se docela úspěšně prosekat třeba God of War: Ascension, ale Vanquish, Bayonettu nebo Devil May Cry nezná, se na Revengeance doslova naštve už po hodince maximálně dvou. Budou ho bolet ruce z urputného mačkání tlačítek v dobré víře, že to bude stačit. Že by se měl zdejší soubojový systém učit, ale skutečně učit, s tím si na takového hráče nepřijdete. Na rozdíl od fanouška, která si přesně tohle přeje.

Snad si dokážu představit, že se pět z deseti výše zmíněných „hráčů obecných“ dokáže na nejlehčí obtížnost skrze Revengeance nějak prodrat. Ale k čemu, když bude naštvaný ze zhruba pětihodinové herní doby a vůbec mu nedojde, že právě opakované hraní na vyšší a vyšší obtížnosti je zde cestou i cílem.

Na nejvyšší obtížnost si na Revengeance připravte minimálně třináct hodin a silné nervy. Tam už se platí za sebemenší chybu a navrch se budete muset vyrovnat s kamerou. Revengeance možná šetří grafickými cingrlátky a zejména lokace poněkud nudí svou šedokovovou stylizací, ale hra v tomto ohledu nikdy nezachází pod současných konzolový standard a navíc je svižná. Setsakramentsky svižná, což je u bojovky podmínka, přes kterou nejede vlak.

Plynulost samotné akce je tedy zajištěná, ale bohužel nejde ruku v ruce s odpovídající kamerou. Až příliš často se Raiden při svých kreacích octne mimo obraz, a namísto abyste jej dále navigovali v akčním baletu, budete ho nejdříve muset dostat zpět do obrazu. Naučíte se s tím žít a pracovat, a kupříkladu v boji proti menšímu množství nepřátel žádnou nepříjemnost nepocítíte. Jakmile vás ale obklopí větší hlouček vašich budoucích obětí, začne se zpomalená kamera plést do cesty vaší bojové zručnosti.

Abyste se s tímto smířili, to už musíte být opravdoví fanoušci. Jste-li, právě pro vás je ale Metal Gear Rising: Revengeance určena. Je to hodně osobní a milostný dopis nejenom od Platinum Games, ale i od Kojima Productions, který si budete k hrudi tisknout mnoho příjemně strávených hodin. Za hranicemi fandomu však tahle s láskou vyvíjená bojovka žádné velké vlny neudělá.

Verdikt:

Fanoušci Metal Gear série a náročných bojovek zároveň si budou chrochtat blahem, protože si zážitek prodlouží opakovaným hraním a s vysoce problémovou kamerou i zaplevelením soubojového systému řadou zbytečných doplňků se bez problémů vyrovnají. Hráči mimo fanouškovské kruhy se nemusí vzrušovat, pro ně tu nic zajímavého není.

Nejnovější články