| Autor: Pavel Oreški Publikováno: 5.dubna 2008 | Verze hry: anglická/prodávaná/Wii Doba recenzování: 2 týdny |
zdroj:
tisková zpráva
Konflikt mezi spojenci a nacisty byl v herní oblasti proprán snad úplně ze všech stran. Proto si s každým dalším dílem Call of Duty nebo MoH lámu hlavu nad tím, čím nás chtějí překvapit tentokrát. Musím se přiznat, že tyto hry jsem právě kvůli nedostatku invence přestal sledovat už s příchodem druhých dílů obou zmíněných sérií. Mým nejoblíbenějším titulem zachycujícím druhou světovou zůstal Return to Castle Wolfenstein, protože k nacistickému prostředí přidal něco víc. A to i přesto, že se nejednalo se o realistické zpracování války, ani sledování osudů skutečných vojáků. A tak mě intenzivní řež naskriptovaných sekvencí po letech dostihla až na Nintendu Wii.• Klasika z druhé světové Ve světle předchozího odstavce jistě není překvapením, že příběh ani úkoly v misích originalitou právě neoplývají. Vžijete se do role Johna Berga, člena OSS, jakýchsi speciálních jednotek rekrutujících ramboidní typy. Začínáte vyloděním na francouzské pláži, pokračujete přes přístav, kanály, opatství, rozbombardované městečko až k finální podzemní bázi. Nehráli jsme tohle už stokrát? Ještě horší je náplň misí. Jediným cílem je dojít na konec úrovně (koridoru), po cestě sebrat dokumenty, občas vyřadit nějakou ponorku nebo vystřílet německé jednotky. Často si ani nevšimnete, že jste úkol splnili, prostě někam dojdete a hra vám pogratuluje k úspěšněmu dokončení mise. Ruku v ruce s tím se svezly i příšerně zjednodušené briefingy. Jsou to sice videa, ale ve své podstatě jde jen o sérii obrázků s komentářem. Absolutně mě pak dorazila možnost si v menu hry zvolit Extras a za odměnu si „videa“ znovu přehrát. Proč bych to pro pána Jána dělal? Ale abych jenom nehaněl, přibližně ve třetině hry začne být příběh zajímavější, protože se snažíte odhalit něco velikého. Když se navíc pohybujete po tajemném opatství a cílem úrovně je kostelík, začnete přemýšlet, jestli EA přeci jen neujeli směrem ke zmíněnému Wolfensteinovi. Skálopevným fandům MoH je samozřejmě jasné, že tomu tak není a vše se poměrně rychle vrací do tisíci kamiony vyjetých kolejí. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Mozek může zůstat ve skříni Hra příběh nijak moc neřeší, řekl bych, že tady je pouze z povinnosti. Naopak veškerá snaha byla upřena na hratelnost. A i když opět nejde o nic originálnějšího než koridor bez jakýchkoliv alternativních cest, intenzita a poctivě vymodelované úrovně to úspěšně vyvažují. Smrtící mašina John Berg válcuje stovky nacistů, hází granáty, občas si vypomůže bazukou, odstřelovačkou nebo brokovnicí a za ním zůstávají potoky krve, zkáza a destrukce. Zdraví se Johnovi automaticky doplňuje, vy jen musíte dávat pozor, aby obrazovka příliš nezčervenala. V té chvíli je nutné se přikrčit za nějakou překážku a vyčkat, až se dáte dohromady. A ruku na srdce, zběsilá řežba je přesně to, co od každé správné FPS z druhé světové války očekáváme, ne? Už první Heroes byly značně zjednodušené a veškerá pozornost upřena na střílení. Místy to dokonce připomíná Serious Sama přeneseného do čtyřicátých let minulého století. Zábava zaručena, mozek může zůstat ve skříni. • Staré známé neduhy Přestože je řežba intenzivní, nedokázali se EA vypořádat s pár neřády. Už v prvním MoH mi vadily skripty, které na stále stejná místa vysílají nové a nové vojáky. Řešením je buď trpělivě vystřílet všechny posily nebo lépe, probíjet se rychle vpřed, protože pokud se dostanete na určitou pozici, program přestane chrlit další jedince. Druhým problémem je umělá demence všech postav. Jediné, co zvládají je doběhnout na předem určenou pozici, která je vždy za nějakou překážkou, zakleknout, párkrát vykouknout a když zrovna nestřílíte, tak na vás vyprázdnit dávku. Stejné je to se spolubojovníky, kteří jsou naprosto neschopní a nedokážou trefit nacistu ze dvou metrů. Proto jsou mnohem lepší přestřelky v místnostech a uličkách měst, kde se lze rychle přesouvat a likvidovat nepřátele zblízka. Nezůstanete delší dobu na jednom místě, tak abyste si všimli nedokonalostí v chování nepřátel. Rozlehlá pole jsou osinou v zadnici, protože musíte vést zákopovou válku, neustále se schovávat a vpřed postupujete hodně pomalu. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Kampaní to nekončí Celkově zahrnuje kampaň osm misí a její dokončení na druhou ze tří úrovní obtížnosti mi zabralo přibližně pět až šest hodin. Škoda, že délka hrací doby jde na vrub obtížnosti, kdy určité pasáže procházíte stále dokola. Hra se ukládá sama na pevně daných místech a ty jsou občas trochu nešťastně rozmístěné. Kdyby byly vypuštěny některé přehnaně těžké pasáže, dohrál bych MoH během tří hodin. Až se dostanete na konec příběhu, Heroes 2 vás k opětovnému hraní lákají plněním misí na 100%, různými medailemi, oceněními a tak podobně. Zábava pro jednoho hráče ale u kampaně nekončí. Druhou možností je mód Arcade. V něm se pohybujete po stejných úrovních, nicméně neovládáte pohyb vašeho hrdiny, ale soustředíte se pouze na střelbu. K tomu vám pomáhají nekonečné náboje a lékárničky povalující se všude možně. Narozdíl od normálního módu zde existuje ukazatel zdraví. Arcade mód se hraje pouze na body, které představují počet zabitých. Ve hře jsou žebříčky, takže se s členem rodiny nebo kamarádem můžete čile předhánět. Arcade je ještě více akční a lineární, přesto zábavný. Když si k tomu připočtete, narozdíl od Resident Evil: UC, dobře zvládnutou podporu pro Wii Zapper (viz rámeček), tak za tuto možnost získává MoH Heroes 2 plusové body. Ty ale vzápětí ztrácí za nepochopitelnou ignoraci kooperativního módu dvou hráčů na jednom Wii.
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Multiplayer Z velmi dobře vyřešeného ovládání profituje multiplayer, což je oblast, kterou na Wii zatím nikdo kvalitně nezvládl. MoH Heroes 2 však ukazuje cestu. Pryč jsou doby otravných Wii friends kódů, zapomeňte na omezení na dva hráče a vězte, že tato hra nabízí naprosto úžasný zážitek až pro 32 krvežíznivých vojáků. Spojení zprostředkovává online služba EA, kam se přímo ze hry registrujete. Pro Wii je to jasná výhra. Připojíte se do místnosti (lobby), kde lze vyhledávat spuštěné hry nebo vytvářet nové, které se rozběhnou na serverech EA, což pomáhá latenci. Svět je rozdělen na regiony a my tak máme možnost hrát pouze s lidmi s PAL verzí, tedy převážně Evropany. Už brzy po vydání hry neustále běžela dvacítka serverů, takže nemáte nouzi o výběr zajímavých bitev. Na vaše konto se váží statistiky, jako počet zabití a smrtí, a z toho se sestavuje žebříček. Trochu zdlouhavým úvodem do MP jsem chtěl zdůraznit, že online hraní v Heroes 2 na Wii je téměř stejně komfortní jako na PC. Chybičkou je pouze omezená možnost chatování, ocenil bych možnost použití sluchátek a mikrofonu. Na druhou stranu jsou mapy vcelku malé a většinou není potřeba se nějak zvlášť domlouvat. Úrovně jsou s drobnými úpravami převzaté ze singlu. Jsou dobře navržené a musíte je nejprve pečlivě prozkoumat, abyste zjistili, že nabízí dostatek prostoru pro zabijáky v předních liniích vyžívající se soubojích na blízko i místa vhodná pro snipery. Narozdíl od běžné hry lze v multiplayeru po omezenou dobu běhat a je potřeba toho využívat. Při plné obsazenosti serverů jde potom o zběsilé bitvy bez času na odpočinek. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Autoři měli zapracovat na přehlednosti vhodnějším výběrem uniforem. Na větší vzdálenost nejste schopni jednoznačně určit zda, jde o nacistu či spojence a často pálíte naslepo. Deathmatch, Team DeathMatch a Capture the Flag není nijak velký výběr a citelně chybí dobývání. Na druhou stranu bývají tři jmenované módy obvykle ty nejhranější. • Závěr 
zdroj:
tisková zpráva
V rámci možností Wii se povedlo i zpracování. Pro Medal of Honor je typická vynikající orchestrální hudba a zvukové efekty využívající prostorového ozvučení. Jako v každé správné FPS z druhé světové války vám kolem hlavy sviští projektily, ze zad vám radí američtí vojáci a zpředu na vás řvou nacisté. Grafika je plná efektů jako bloom nebo depth of field, na druhou stranu se musíme smířit s menším dohledem. Ve městech to sice nevadí, ale v otevřené krajině zaráží vyskakující stromy a stavby. Potěšilo mě i poměrně jemné rozlišení, nedočkáte se ohavných zubů jako například v Raymanovi. Je to díky podpoře maximálního rozlišení, které lze skrze Wii kabel protlačit na TV - 853 x 480.Související články: Novinky, Vše o sérii Medal of Honor |
| Pavel Oreški | |
| autorovi je 25 let, hraní her se věnuje téměř patnáct let a nepohrdne jakýmkoli žánrem |
