Magrunner: Dark Pulse - recenze

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PC

Verdikt: Zapomeňte na řeči o tom, že Magrunner je prachsprostý klon Portalu. To je lež. Vlastně se nedá s ničím srovnat. Je to bezohledně těžká a zároveň parádně promyšlená puzzle hra.

Hodnocení redakce 8/10

Jak hodnotíme

metacritic 70/100

Objednat na JRC.cz - obchod plný zábavy

3. 7. 2013 v 19:40 - Recenze Autor: Ondřej Švára Komentáře: 0

Zkouším popatnácté nastoupit na plošinu, která rotuje "kolem světa" a sláva - daří se mi to. Jenže žaludek zase volá o pomoc. Ani nevím kvůli čemu víc. Jestli ze strachu, že nestihnu včas přestoupit na úplně stejný čtverec, který létá v protisměru, nebo z toho, že jsem tak hloupý a vůbec to zkouším. Stejně zase ztroskotám a Magrunner sežere další kus mého mozku. A možná i část reflexů, sebevědomí i trpělivosti. Nedokážu si vzpomenout na žádnou jinou hru, která by si mě tak moc chtěla dát k večeři.

Magrunner: Dark Pulse - recenze

Než ale na talíři přistane zbytek mého já, napadá mě zajímavá myšlenka. Vůbec není náhoda, že tato 3D puzzlovka pochází zrovna od Frogwares (resp. přidruženého studia 3 AM Games), tedy autorů adventurní série o Sherlocku Holmesovi. Přestože jde o hry neslučitelných žánrů i hratelností, mají adventury o Sherlocku Holmesovi a Magrunner společnou touhu drtit hráče takřka permanentní bezvýchodností. U Sherlocka je to samozřejmě dáno detektivní předlohou, ale u Magrunner: Dark Pulse? Tam jsme svědky holé originality.

Stylová míchanice

Ano, čtete správně. Magrunner je originální, a jako extrémně náročná logická hra, dosolená akčním stylem, vlastně i dost unikátní. Člověk se jen nesmí nechat obelhat bezprostředními dojmy. Když je třeba řeč o designu a barvách, uvidíte v Magrunner uvidíte něco z Monday Night Combat, Portalu či half-lifovské mapy Xen. A dojde li na fyzikální kouzla, každého hned napadne Quantum Conundrum, Rochard nebo zase ten Portal. Prostě všechno, kde olověná bedna nemusí vážit nic, pokud ji ženete tím správným antigravitačním bičem. Ale to je jen holý základ. Pro vzhled i hratelnost, které se na první pohled zdají opsané, má Magrunner připravené pořádné argumenty.

Design levelů je především sešitý unikátním příběhem. Unikátním na poměry logickým her, které si v žánru nezávislých gravitačních plošinovek obvykle vystačí s dětsky nenáročnými zápletkami. Magrunner je jiná. Je větší a řekl bych, že mainstreamově grandióznější. Jako by 3D prostor přinutil k velkému přemýšlení i scénáristy.

Hra odvážně kombinuje cyberpunk s lovecraftovým kultem Cthulhu, a i když se takový mix může zdát zpočátku dost trapný, díky chytře dávkované zápletce hra pěkně odsýpá a popohání hráče k šťavnatému závěru, který předkládá dojemnou vizi budoucnosti nejen celého světa, ale i hlavního hrdiny. Ano, možná jsou jednotlivé části Magrunner stokrát viděné, ale jako celek fungují parádně.

Děj je navíc dopován i kvalitní temnou hudbou (v logickém žánru opět silně nadprůměrnou) a řadou emocionálně vypjatých či rovnou strašidelných chvil, které mohly klidně vypadnout z pera designérů renomovaných her. Hlavně přechod z úvodní futuristické grafiky do rozbité postapokalypsy netroškaří s hutnou atmosférou a bludnými představami. Magrunner je navíc hra nenásilná. Veškeré živočišné nebezpečí se zhmotní až na samotném konci - do té doby budete opravdu jen padat ze stovek plošin a mostků. Paradoxy jsou holt někdy kořením kvality.

Ve druhé třetině hry pak design úrovní ještě jednou dokáže úplně změnit poměry. Kolem bodu zlomu do xenovsky laděného nebe není nouze ani o poetické chvíle. Ještě teď mám před očima průchod temným tunelem, v němž jsem si svítil pouze červenou a zelenou barvou a připadalo mi, že mám v patách polární záři.

...

Nehmatatelná síla

Červená a zelená jsou v Magrunner barvy bytostně související s fyzikální logikou hry. Právě ta je onou druhou, naoko rovněž kopírovanou, herní složkou, která vás ale mile překvapí originalitou a nakonec zcela pohltí, uhrane i vyčerpá.

Bez fyzikálních hrátek by Magrunner byla poloviční, možná vůbec žádná. Fyzika hře dodává všechno, především však nezaměnitelný charakter. Tvůrci jakoby našli ještě jeden princip (možná poslední), na jakém se dají fyzikální hry stavět. Vzali si na paškál magnetismus a uvědomíte-li si, že tento fyzikální jev není obvykle vidět, a je pouze patrný tím, jak dokáže cvičit s předměty, začne vám Magrunner připadat definitivně zajímavá.

Ještě zajímavější se ale hra stane, když plně pochopíte, k čemu slouží velmi speciální rukavice, vysílající do prostoru dva typy silových polí - červené a zelené. Díky nim se věci kolem vás budou buď přitahovat, nebo odpuzovat a stavět vám tak do cesty pomyslné mosty pro snadnější putování.

V obrovských puzzlovitých arénách hry je to opravdu ďábelská vlastnost. Co do nabídky prostoru a svobody logických řešení nemá Magrunner konkurenci. Nabízí zdání tolika teoretických cest k jednomu cíli, že když si vedle vás sedne člověk, který už daný level ovládá, bude se rozdíl mezi vaší amatérskou hrou a tou jeho profesionální počítat v desítkách minut!

Ždímačka mozku

Přestože celou hru pouze šoupete s předměty, připadáte si vždy jako fyzikální architekt. Vtip je v tom, že silová pole vám budou pomáhat vždy jen v delikátně přesných kombinacích a špatně postavené zkratky se naopak mohou měnit v překážky. Přesně to je ono šílenství, o kterém jsem na začátku psal. Magrunner je skutečná ždímačka mozku. Moje nejčastější reakce nad každou novou arénou zněla: „Co tady, ksakru, budu dělat?!“

Herní mapy jsou tak obrovské a magnetismus nevyzpytatelný, že správná cesta každým levelem se nedá napoprvé trefit, ani odhadnout. Pikantní je, že většinou existuje opravdu jenom jedna nejlepší - desítky dalších cest, které zkusíte, jsou falešné nebo mimořádně komplikované. Buď nevedou nikam, nebo se při nich hodně navztekáte. Ve hře jako Magrunner totiž platí, že se dá přijít na mnohem elegantnější řešení, než je to, které jste byli schopni vymyslet.

...

Když po čtvrthodině kladení silových polí, šoupání plošin a riskantních skoků zjistíte, že všechno to usilovné pachtění vedlo někam jinam, nebo trvalo zbytečně dlouho, projeví se Magrunner jako opravdu výstřední a sobecká hra. Nezbývá, než se s tím vyrovnat. Tohle puzzloidní dílo budete buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím neexistuje.

Magrunner navíc při vší své složitosti ani neradí, nic nenaznačuje, prostě jen zlomyslně sleduje, jak se pachtíte s něčím, co vůbec nemusí dávat smysl. Jako by v každém levelu hra štěkla: „Tu máš hangár, deset plošin, dvacet ramp, třicet krabic, stovky možných postupů k jednomu cíli, a dělej, co umíš. Dveře do další úrovně jsou támhle…“

U spousty puzzlových řetězců s nespočtem dílků k použití jsem opravdu postrádal alespoň minimální, třeba jen lehoulinké pošťouchnutí. Ne že by zákony Magrunner nedávaly smysl, ale u spousty řešení jsem nevěděl, proč by mě vůbec měly napadnout. Zároveň mě šokovaly levely, kde si hra z člověka úplně střílí a zkouší poutat pozornost zdánlivě nedůležitými věcmi. Tak dlouho jsem třeba šaškoval u vrcholu točitého schodiště, až jsem zjistil, že puzzle začíná v podzemí, do kterého vede nenápadná díra. To už je, myslím, trochu silné presso.

S tím jak levely rostou do vskutku obludných rozměrů, stávají se mapy i náchylnější k chybám. Někdy si hra úplně protiřečí - jednou do díry skočit můžete, jindy se zabijete. Prakticky nikdy si ničím nemůžete být jisti, a proto Magrunner nedostává plný počet bodů. Je to hra, která svoji dokonalost skrývá pod hodně drsnou slupkou, a musíte ji objevovat, což není práce pro každého.

Ondřej Švára

Tagy: akční sci-fi puzzle cthulhu

Zdroj: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.