London 2012 - recenze

Xbox 360

Recenzovaná verze: X360

Vychází na platformách: PC, PS3, X360

Verdikt: Prozatím nejlepší hra s licencí olympijských her, která se však od svých předchůdců nejvíce liší tím audiovizuálním zpracováním. Jinak jde stále o to samé bezduché tlačítkobití, jako obvykle, kterému chybí jakákoliv vášeň a motivace.

Objednat na JRC.cz

Hodnocení redakce 5/10

Jak hodnotíme

13. 7. 2012 v 19:40 - Recenze Autor: Lucie Jiříková Komentáře: 0

Nad Olympijskými hrami se snáší jakási aura posvátnosti, pramenící hlavně z téměř 3000 let staré tradice, která pohání všechny účastníky k poctivé přípravě a následnému předvedení maximálních možných výkonů. Vzhledem k těmto skutečnostem jde tedy pravidelně o největší sportovní událost dnešní doby, jakýsi svátek, který má nějakou tu vysledovatelnou tradici také v herním průmyslu.

London 2012

Bohužel, v celé dlouhé historii počítačových her se ještě nikdy nikomu nepodařilo zpracovat toto téma tak, aby se nesmazatelně (s výjimkou některých 8bitových pokusů) vrylo do našich hráčských srdcí, a už teď vám prozradím, že ani australské studio společnosti Sega, kterému byl vývoj hry pod oficiální licencí přidělen tentokrát, nebude za svůj výkon odměněno zlatou medailí.

Změnu je vidět i slyšet, ale ne cítit

V porovnání s předešlými „olympijskými“ tituly si největší proměnou prošla opět grafika. Je detailní, ostrá, animace sportovců jsou věrné a dočkáme se i takových maličkostí, jakými jsou vyběhlé žíly na jejich namakaných pažích.

Také komentář lidí z BBC, Setha Bennetta a bývalé sportovkyně Allison Curbishley, je poměrně zdařilý - je dynamický a nabídne vám zážitek srovnatelný s televizním utkáním. Pokud se tedy hraní nebudete věnovat déle jak hodinu. Poté se jednotlivé hlášky začínají opakovat a takové „Robin Hood“, kterého se dočkáte při lukostřeleckých závodech, vám svým vydatným zastoupením rychle začne lézt na nervy.

To je nějaká divná národní hymna!

Přibližně za stejnou dobu vylézají na povrch i další neduhy. Máte třeba možnost si všimnout, že některé poznámky komentátorů neodpovídají dění na kolbišti a nejednou se dočkáte i velmi smutného představení, kdy se váš atlet, za doprovodu komentátorových oslavných proslovů, raduje z dosažení horšího výsledku, než kterého dosáhl předešlým pokusem. Audio se pak dopouští ještě jednoho prohřešku, kterým je zkrácení hymny při umístění na prvním místě.

Pokud vezmu v potaz celkově průměrnou schopnost tohoto titulu motivovat hráče k lepším výsledkům, nabývají výše popsané skutečnosti, i přes svůj zdánlivě malý rozsah, obrovitánských rozměrů. Mohla to být alespoň malá útěcha, jakási třešnička na dortu, ale takto tu není vlastně vůbec nic. Jen pokus, co vyznívá do prázdna.

Velmi průměrná kondička

Pokud jste někdy v životě nějakou sportovní hru, třeba zrovna s olympijskou licencí, hráli a viděli, máte velmi přesnou představu, jak vypadá, a hrajete se London 2012. V drtivé většině případů jde stále jen o bezduché tlačítkobití, které v sobě neskrývá téměř žádnou vášeň nebo motivaci. Vývojáři se evidentně snažili zaběhnutá pravidla trošku změnit, takže vás při bušení do různých tlačítek nebo kvedlání s analogovými tlačí spíše do držení udaného rytmu, než do rychlosti či frenetické frekvence. Ve výsledku tím ale ničeho nedosáhli. Až na pár výjimek typu plavání, kde rytmické mačkání souzní s danou činností a její prezentací, vás čeká ta samá monotónní mačkaná ve většině prezentovaných disciplín.

Neplatí to v případě, že se rozhodnete tuhle olympiádu hrát pohybově s Kinectem, ale věřte, že efekt je stejný. S pohybovým zázrakem od Microsoftu jsou kompatibilní jen vybrané disciplíny, a z těch jsou jenom některé použitelné. Třeba takový plážový volejbal se skrze Kinect kvůli nepřesnostem a lagu ovládat v podstatě nedá. Zbylé, s Kinectem kompatibilní, disciplíny zase praktikují často nesmyslné pohyby, které vůbec neodpovídají tomu, co se děje na obrazovce. Pokud byste si chtěli London 2012 pořizovat kvůli podpoře Kinectu, rovnou na to zapomeňte a zůstaňte u Kinect Sports, potažmo jiných minihrových kompilací.

Není disciplína, jako disciplína

Reputaci hry nad průměr rozhodně netáhne ani výčet přítomných disciplín. Z anoncovaného počtu 54 si můžete polovinu odečíst rovnou, jelikož jsou počítány v mužském i ženském provedení. Ze zbytku vás dobrá polovina neosloví kvůli ovládání, které je funkční, ale rozhodně hraní nečiní zábavné. Vnímání zábavnosti je samozřejmě individuální, kór u hry, kde těch disciplín je hodně a každý z nás má rád něco jiného. Ale v porovnání s tím, jak je v multiplayeru zábavný třeba stolní tenis, bledne většina ostatní disciplín závistí, takže je s čím kvalitu zpracování jednotlivých sportů porovnávat. A většina z toho nevychází nejlépe.

Znovu se tím vracíme k otázce motivace. Čím se vás hra snaží přimět, abyste se přes ty méně zábavné dostali (přežili je) k těm zábavnějším disciplínám? Speciální olympijský mód? Odemykatelné položky? Interaktivní historie Olmypijských her? Odpověď je prakticky ve všech případech záporná.

Tohle není místo pro kariéristy

Odemykatelných položek se opravdu nedočkáte. Neříkám, že hra tohoto druhu by měla přetékat předměty k otevírání, ale pár by si jich přece jenom zasloužila. A kdyby nemělo jít o zajímavé vybavení či oblečení, slušela by jí alespoň nějaká ta historická videa nebo třeba kuriozity, které by hráči dozajista ocenili. Navíc by se tím dal přirozeně oddělit režim kariéry od ostatních položek. Takto v tom není skoro žádný rozdíl.

Pokud si však i přes to režim kariéry zvolíte, čeká vás v něm docela chytrá možnost, vyhnout se neoblíbeným disciplínám tím, že si ze seznamu vyberete pouze 2, v nichž následně absolvujete jak kvalifikaci, tak i závod. Avšak toto řešení je dvojsečné a má za následek nejen velmi rychlé dokončení tohoto režimu, ale i to, že některé ze soutěží, které by pro vás taktéž mohly být atraktivní, prostě minete.

Jasně, že se nabízí možnost vrhnout se do závodů znovu, jenže jsme zase zpět u problému motivace. Na konci vás díky němu napadne pouze jedna jediná otázka: proč byste to měli dělat? Vždyť jde stále jen o kolekci miniher, které se stejně dají hrát i jednotlivě a bez nutnosti případného ukládání pozic.

Řešením tohoto problému je jako obvykle multiplayer až pro čtyři hráče, protože lidský faktor dokáže zábavu udělat prakticky z čehokoli, i z jinak dosti monotónní hry. Pouze vidina hraní s více lidmi tak může fungovat jako závažný faktor při rozhodování o koupi London 2012. Opět ale platí, že jsou na trhu k dostání mnohem lepší varianty.

Revolucá volá, ale nikdo to nezvedá

Sega se tedy, stejně jako v případě předešlých her tohoto ražení, neodvážila k revoluci a drží se zuby nehty zajetého konceptu. Cílí tak v podstatě pouze na casual hráče, kterým během občasného hraní snad ani nedojde, že je něco špatně a ani to od hry, která nese oficiální nálepku Olympiády v Londýně, nečekají.

Doufejme, že si alespoň někteří z nich před koupí přečtou recenze, aby později nelitovali. My ostatní totiž víme, že ačkoli London 2012 není propadák a má svá světlá místa, stačí to maximálně na přesný průměr. Čekání na povedenou sportovní hru s licencí Olympiády tak pokračuje a nezbývá, než věřit, že snad za čtyři roky to už třeba vyjde.

Tagy: sportovní

Zdroj: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.