Praxe v oboru výhodou
Už po několika krocích v první úrovni je jasné, jak moc se Intrude tvorbou id Software inspiruje. Ať už jde o soundtrack, který připomíná hudbu z Dooma, zpracování nepřátel nebo hratelnost, která zkušenému hráči Doomovek přejde do krve během chvíle.
Zážitek ze hry tedy nenarušují žádné tutoriály, které by vysvětlovaly jednotlivé prvky, jak jsme dnes zvyklí z třiáčkové produkce. Vše je svižné, rychlé, adrenalinové už od prvního spuštění. Hra navíc člověka nenutí sbírat poklady pro vyšší skóre. Hlavním cílem v každé úrovni je dostat se z bodu A do bodu B a po cestě pokosit vše, co vám přijde do cesty. A když už najdete skrytou místnost, bude se v ní většinou nacházet jen lékárnička a nějaké náboje. A ono to stačí.
Při navigování ve spletitých uličkách jednotlivých úrovní musíte využít každý kousek vašeho orientačního smyslu. Nejen, že si jsou všechny chodby podobné jako vejce vejci, ve hře také chybí jakákoliv verze mapy nebo alespoň jiného druhu nápovědy, kde se zrovna nacházíte. Zpočátku se můžete orientovat podle otevřených dveří a mrtvol nepřátel, což vám ovšem dlouho nepomůže. Ve výsledku tak musíte neustále počítat, kolikrát jste zahnuli a kam, pokud nechcete trávit cenné minuty blouděním. I v tomto je inspirace Wolfenstein 3D zjevná...
Nech vojáčka žít
S designem levelů se také pojí jeden z hlavních neduhů Intrude. Úrovně jsou si k nerozeznání podobné. Kdyby se po dokončení každého levelu na obrazovce neukázalo, že jsem se posunul někam jinam, myslel bych si, že se celá hra odehrává v jedné dlouhé chodbě, ne ve velkém podzemním komplexu.
Monotónnost se negativně odráží nejenom na obtížné navigaci úrovněmi, ale také se hra kvůli tomu časem omrzí. Neříkám, že by měla každá úroveň vypadat k nepoznání od té předchozí, ale třeba lehká obměna barevné palety by přišla vhod. Hlavně v druhé polovině hry totiž musíte některé levely opakovat, a když se pohybujte stále v tom samém prostředí, začne nadšení ze hry částečně opadat.
zdroj: Archiv
Problémové je i umírání a následný respawn. V případě smrti se objevíte zpět na začátku úrovně se stejným počtem životů a nábojů, s jakým jste ukončili úroveň přechozí. Žádné doplnění zdraví za cenu odebrání zbraní se bohužel nekoná. Pokud se vám tak stane, že úroveň dokončíte skoro mrtví a bez nábojů, máte v další víceméně smůlu. Nemůžete se vrátit do předchozí úrovně a zkusit ji dohrát nějak lépe. Jste prostě odkázáni na štěstí, že se v místnostech okolo vás bude nacházet dostatek lékárniček i nábojů a žádní nepřátelé.
Hra by si také zasloužila lepší balanc obtížnosti, která značně kolísá. Zejména ve chvílích, kdy nepřátelé útočí ve vlnách, a vy stojíte v úzké chodbě, kde nemáte moc prostoru uhýbat jejich střelám, nebo není možnost se schovat a odpravovat je jednoho po druhém.
Něco lehkého na večer
Přes všechny mé připomínky je však Intrude povedená jednohubka. Nemůžete od ní čekat hloubku komplexnějších titulů, ani převratně dlouhou herní dobu. Svojí délkou připomíná jednu epizodu z Dooma, což by mohl být ideální model, pokud by se tvůrce rozhodl hru rozšířit o několik dalších levelů a zapracovat na variabilitě prostředí nebo vyvážení obtížnosti. Pak by se totiž Intrude dala doporučit širšímu publiku.
