Autor: Martin Holas Publikováno: 15.srpna 2006 | Verze hry: finální/anglická Doba recenzování: 1 týden |
Tam za tunelem a bílým světlem, na nekonečných bitevních pláních posmrtného světa, vedou armády dobra nesmiřitelný boj s pohůnky pekel. Ne, to nejsou záznamy z blázince! To nás jen španělský tým Novarama počastoval svou herní prvotinou. Existuje bezpočet teorií o tom, co bude po smrti. Cynikové tvrdí, že nic, romantikové si naopak představují nadýchané bílé obláčky, okupované baculatými dětskými mutanty s ptačími křídly, a o satanistech raději snad pomlčím. Borci z Novaramy si vzali do hlavy hned tu nejnepravděpodobnější pohádku. Lidé čestní, kteří celý život strávili s úsměvem na rtech, posílí po smrti tým andělíčků, jejich protějšky mužstvo "rohatejch" a všechno se to pak mele hlava nehlava až do konce věků. V naší hříšné realitě by to tak dobře asi nefungovalo, neboť řady božích služebníků by takřka zely prázdnotou, ale vlastně proč ne... Už jsme zažili horší záminky, proč si zařádit v konzoloidní PC mlátičce. Armády ze záhrobí Trojka je ve Fallen Lords vaším šťastným číslem. Tři hratelné strany, tři kampaně, tři domovské pevnosti... Moment, neříkali jsme cosi o dvou stranách konfliktu? Tak to se omlouvám za drobnou mystifikaci. Do hry se totiž vložili kromě extrémistických dobráků a zlounů i duše, které žily nudný život neutrálních rozhodnutí a skutků a nepřipadli proto ani jednomu z hlavních lídrů. Pokud bych měl srovnávat s ostatními fantasy světy, jedná se téměř o klasické Nemrtvé a la Warcraft III. De facto na tom vlastně ani tolik nezaleží. Nejsem si úplně jistý, zda je trojka ve Španělsku podobná jedničce, ale jedno vím jistě, rasy se liší jen vizuálním ztvárněním. Všechno ostatní od skladby armády až po průchod tažením je identické nebo alespoň velmi podobné. Je tudíž úplně jedno, koho si vyberete. Záleží čistě na vašem morálním založení. TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek Chceme vaše duše! V každé z deseti misí, které dohromady formují jedno tažení, se vtělíte do jedné z těchto jednotek. Nemůžete v tomto bodě ovšem předpokládat jakýkoliv kariérní růst od obyčejného pěšáka k vůdci armády, jak se vám extaticky snaží vsugerovat PR materiály. Ani na chvíli nezapomínejte, že máte co do činění s prachsprostou bojovkou, a tak je vám konkrétní role přidělena čistě účelově. S nepřáteli zkrátka musíte mít přiměřeně velké problémy, a proto je vám někdy zpřístupněna možnost osedlat nějaké to jezdectvo, jindy zase dostanete od začátku do výbavy luk pro zbabělé ostřelování ze zálohy. Zdaleka nejobtížnější jsou pak úkoly, kdy si musíte nepřítele připustit k tělu a vyřídit ho bez servítek zblízka. Náplň misí patří bezesporu k těm povedenějším aspektům hry. Uvodní jeden až dva levely slouží jako nenásilný tutoriál ve skrytu domovské pevnosti a skutečná výzva vyvstává až během dění následujícího. Ačkoliv už dále nenarazíte na nic jiného než klasické "bež za šipkou a pobij všechno rohaté/křídlaté/kostnaté", povedlo se tento nešťastný fakt obalit křupavým těstíčkem, díky kterému to takřka nepoznáte. Autoři si v mnoha případech ušetřili práci a použili při vícero příležitostech identickou mapu, samozřejmě z různých úhlů pohledu. Jako příklad uvedu středověké městečko Saint Charles. V roli pekelníků ho vypleníte, jako andělíčci se ho pokusíte osvobodit a nemrtváci si pouze neutrálně posbírají volné duše pro svoji rozrůstající se armádu. Jakkoliv je plnění povinností relativně zábavné, často narazíte na frustrující dlouhé přesuny mezi důležitými lokacemi, které vkládají mezi akci nudné pomlky. Neposlušná kačátka Ovládání Fallen Lords se velmi brzy ukázalo být dvousečnou zbraní. Je navrženo velmi jednoduše a tudíž pohodově, bohužel ho páni vývojáři v lecčems dokonale zprasili (je mi líto, ale přiléhavěji to vyjádřit nešlo), Ve více než polovině misí dostanete pod své velení větší či menší oddíl bojovníků, kterým je možné krásně intuitivně udělovat jednoduché instrukce pro přesun nebo útok. Dobrý nápad, kdyby se v režimu udělování příkazů kamera v 90% případů "šikovně" neuhnízdila za vaše záda a úspěšně tak nekryla pokusy o přesné zacílení lokace. Proboha! Proč se hra prostě nemůže na tu chvíli přepnout do first-person zobrazení... Dobrá, řeknete si, nevadí, prostě je pošlu někam tím směrem a nějak se to vyvrbí. A uděláte dobře, protože i když se vám po chvilkovém žonglování s úhlem kamery podaří rozkaz vydat, vaši svěřenci si stejně dělají, co se jim zlíbí a rozutečou se po všech čertech (doslova). Pokud jste někdy měli tu čest pracovat jako vedoucí na dětském táboře, víte, o čem je řeč. Připočteme-li k tomu všemu nevhodně zvolený práh citlivost myši, kdy se sem tam náhodně a dosti nepředvídatelně otočíte v rozmezí 90-270 stupňů, zvrhávají se souboje v zuřivé bušení do klávesnice. Řád do všudypřítomné zmatkovitosti bojového systému vnáší alespoň možnost uzamčení nejbližšího protivníka do zorného pole. Díky bohu za to. Umělá blbost protivníků další obrázky z této hry najdete v naší sekci screenshotů Muzejní kousek |
Martin Holas | |
autorovi je 19 let, studuje na Masarykově univerzitě v Brně; na hrách si cení originality a kvalitního příběhu, upřednostňuje dobré RPG, adventuru či strategii; rád se uchyluje do dob dávno minulých, především co se týče hudebního a filmového vkusu :-) |