zavřít

Eador: Imperium - recenze

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PC

Verdikt: Tahová strategie hýřící tolika herními prvky, že je to v některých chvílích až na škodu. Eador: Imperium je především pro hráče, kteří hledají výzvu na stovky hodin herního času. Ostatní ať raději dají ruce pryč.

Hodnocení redakce 6/10

Jak hodnotíme

- Recenze autor: Pavel Skoták Komentáře: 0

Eador se objevil v roce 2009 jako výtvor Alexeje Bokuleva (teď už Snowbird Games), aby vzdal hold oblíbenému žánru tahových strategií. Hra vytáhla do popředí správu měst a provincií nebo možnosti objevování a vývoj postavy, čemuž zdatně sekundovaly taktické tahové bitvy. Tohoto schématu se hry v sérii Eador drží už osm let i navzdory často smíšeným reakcím hráčů a recenzentů. Říci proto, že mé vlastní první dojmy byly smíšené, je přinejmenším nedostačující.

I přes několikanásobné ujištění, že mám v předpotopním menu zapnutý tutoriál, jsem si musel vystačit pouze s nápovědou, která problikla při přepínání mezi tahy, což byly asi tři vteřiny na přečtení několika vět. Smířil jsem se tedy s faktem, že Eador si budu muset prozkoumat postaru a všechno si poctivě proklikat.

První hodiny hraní se dají označit za čiré peklo. V první kampaňové misi jsem se snažil dělat všechno, co hra nabízí. Spravovat provincie, ve kterých jsem chtěl zabránit povstání. Budoval jsem hlavní město, a navzdory tomu, že jsem stále stavěl budovy na zvýšení příjmu, byl jsem víc a víc na mizině. Ve snaze levelovat jednotky a hrdinu mi armáda průběžně vymírala. Vojenské neúspěchy si tak žádaly víc investic a logicky také víc a víc zkušeností. Vidina posunu dál po mapě se pořád vzdalovala.

To vše je zabalené do velkého množství textu s příběhem a událostmi, na které hráč musí reagovat. Abych všechno urychlil, začal jsem využívat automatické souboje, které mě zradily tolikrát, že jsem raději všechno pozavíral a začal znovu s čistým štítem i základním povědomím o tom, co který prvek ve hře znamená.

Babylónská věž Brouka Pytlíka

Eador: Imperium stojí na pevných základech žánru, na které ale kupí takové množství pater, teras, balkonů a věžiček, že se v nich ztratíte. Základem fungující říše je správa hlavního města s devíti tipy budov (od vojenských přes náboženské po obchodnické), které jsou rozdělené do čtyř úrovní - každá z nich má v sobě několik unikátních kusů. Při průměrných (dejme tomu) šesti budovách na úroveň to dělá celkem 216 (!!!) budov, které můžete během hraní postavit, pokud máte dostatek surovin (zlato a krystaly).

Provincie jsou na tom o něco lépe. Na výběr je pouhých čtyřicet budov ve zjednodušeném módu, který už nepřipomíná správu města z Heroes. Naneštěstí může provincie disponovat některou z vedlejších surovin, jako je třeba železo potřebné k rekrutování vojsk. Každou lokaci (provincie) je navíc možné prozkoumat, navštívit všechny zřícené chrámy a opuštěné doly, odnést si z nich zlato a artefakty, nebo ji prostě jen vypleníte. Spokojená a prozkoumaná provincie ovšem přináší každé kolo přísun peněz.

Reputaci si můžete zhoršit zmíněným pleněním nebo přes špatná rozhodnutí během náhodně generovaných událostí, které musíte jakožto panovník řešit. Příkladem budiž objevení osady půlčíků, kterou můžete vypálit, prozkoumat, přijmout je, uvalit na ně daň nebo je třeba nechat úplně být. Nikdy nevíte, co se stane, a kam to bude směřovat.

The Best of Both Worlds

Další problémovou složkou hry jsou souboje a s nimi spojený vývoj jednotek a postavy. Zatímco pohyb po mapě a správa hlavní základny, stejně jako koncept samotný, asi nejvíc evokuje Heroes of Might & Magic, v soubojích hra nejvíc připomíná Disciples. Třídílná série u nás možná není tak dobře známá, ale jakožto přímá konkurence Heroes šla na některé věci jinak. Eador si z Disciples bere především levelování jednotek a mnohem detailnější zpracování vývoje hrdinů (několik nových přidává právě Imperium).

Hrdinové se ještě vyvíjí tradičním způsobem, ale levelování jednotek dokáže opravdu divy. Za každý level může jednotka získat bonus do staminy, morálky nebo některou ze speciálních vlastností, jako třeba pohyb po poušti bez postihu pro jízdní lučištníky. Pohyb jednotek je ve hře velice důležitý, protože jakmile dojde výdrž, sebesilnější jednotka už nebude schopná vůbec útočit. Morálka zase ovlivní obranná a útočná čísla. Do toho všeho pak může vstoupit ještě magie všeho druhu, které dominují přivolávací kouzla. Nekonečné zástupy nemrtvých prostě dělají divy.

Samotné souboje probíhají na detailně zpracovaných bojištích (připomínají hlavně Disciples III), kde hraje roli nejen terén, ale také pozice jednotek (bonus za útok do zad, šance na vykrytí čelního), což umocňují i schopnosti jednotlivých jednotek. Střelce se hodí umístit na kopce, pěšáky na zalesněné prostranství, kde získávají bonus k útoku.

Bohužel, detailní prostředí může být víc než na škodu než k užitku. Po chvíli jsem musel zapnout mapu s barevně rozlišenými políčky bez okras. Na automatické souboje se nevyplatí spoléhat, i když je to velice lákavé, a přidává to hře na svižnosti. Odhady typu: “Tuhle armádu rozdrtíme levou zadní,” jsou totiž často falešné, a mohou vás stát neuloženou pozici i pěknou spoustu času.

Zdravá agrese

Když jsem vypustil drtivou většinu herních prvků a zůstal jen u vyzbrojování armády, ukázal se Eador jako velice zábavná hra. Úvodní misi, kde jsem se snažil nejprve zajistit základny, a teprve pak útočit, jsem sfouknul během asi třiceti minut, tedy v méně než třetinovém čase. Můj nový cíl byl postupovat neustále pryč a asi v polovině cesty si v provincii zbudovat tvrz, abych mohl doplnit dvě mrtvé jednotky. Nešel jsem po ničem jiném než po vítězství a ejhle, ono to fungovalo!

V dalších kampaních, misích a mapách nebyla podobná taktika vždy tak úspěšná – hodí se především pro mapy malého rozměru. Jasně se ovšem ukázalo, že pokud chcete hrát Eador, musíte být zpočátku bezohlední, a pak trpěliví - než se vám dostanou nespočetné herní mechanismy hluboko pod kůži, může to trvat desítky hodin.

Zábava pro vyvolené

Ve prospěch hry bohužel nesvědčí ani zpracování a fakt, že se z části jedná o předělávku předchozího dílu - kapitoly. Byť se na hru docela pěkně dívá, tak mi několikrát nemilosrdně spadla, v soubojích je terén na obtíž, a hudební podklad šel velice rychle k ledu (málokdy nahradím herní soundtrack něčím jiným) kvůli nekonečné, na nervy jdoucí, smyčce.

Bojím se, že vystihnout pravou podstatu nejen Eador: Imperium ale vůbec celé série, není dostatečně dobře možné pouhým slovem. Pro nepřeberné množství herních prvků, jejich provázanost a provedení je nutné si hru osahat a vynést nad ní vlastní verdikt. Eador je jako cibule. Než se dostanete až k jádru, budete plakat. Hodně dlouho.

Tagy: strategie tahová

Zdroje: vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.

Hledáme nové členy týmu, pokud umíš programovat, pojď mezi nás. Více informací.