Dragon’s Dogma: Dark Arisen – recenze PC verze

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PC

Verdikt: Dragon's Dogma je neuvěřitelně specifické akční RPG, které sice neosloví každého, ale kdo pronikne skrz tvrdou slupku do jádra hry, objeví překvapivě komplexní zážitek, pramenící hlavně z propracovaných soubojů.

Hodnocení redakce 7/10

Jak hodnotíme
Dragons Dogma: Dark Arisen

24. 1. 2016 17:00 - Recenze autor: Jan Olejník Komentáře: 0

Má hromadu nedostatků, ale stejně tu hru žeru! S tímhle názorem jsem se při pátrání po skryté genialitě Dragon’s Dogma setkával asi nejčastěji. Je jedno, kolik faktických chyb hře vytknete a na jaké nedostatky upozorníte, pro spoustu hráčů bude toto původně konzolové akční RPG největší herní událostí od dob Gothic 2. Sám jsem se zpočátku těšil na unikátní zážitek, ale nakonec jsem si k Dragon’s Dogma hledal cestu jen velmi složitě a o nějaké velké lásce řeč být nemůže. Ale hezky popořadě…

Jsi vyvolený! 

Dragon’s Dogma vás na začátku uvede bez varování do role neznámého reka, který je svými spolubojovníky přezdívaný Arisen (ve volném překladu „Vzkříšený“). Bez jakéhokoliv vysvětlení se motáte chodbami dungeonu a mlátíte gobliny až narazíte na bosse – chiméru. Zároveň se poprvé setkáte se zajímavou vlastností soubojového systému, která umožňuje po monstrech šplhat, zatímco vám kolegové více či méně chytře v boji asistují.

Jakmile chiméru skolíte, můžete si konečně vytvořit vlastní postavu v komplexním editoru. Možností je mnoho a hra se ani neobtěžuje vysvětlit, že na anatomii hrdiny skutečně záleží – když budete hrát za prcka, čekají vás obtíže ve vodě, protože vám bude zhasínat lucerna u pasu, nebo nevyskočíte tak vysoko jako pořádný dlouhán. Podobných detailů je v Dark Arisen hodně a je zřejmé, že nejenom nad vlivem anatomie postavy na řadu situací ve hře tvůrci přemýšleli, protože se nejedná jen o kosmetický prvek.

Nemilý je ale fakt, že vaše postava patří k dlouhé linii němých hrdinů. Ačkoliv vás po událostech z intra, kdy vám drak sežere srdce a záhadně zůstanete na živu, všichni mají za vyvoleného, tak na ně jen tupě zíráte, neschopní jediného slova. Krom toho není mimika postav žádná sláva a poměrně často narážíte i na špatný lip-sync. O pohlcujícím filmovém zážitku nemůže být řeč, což ovšem nemusíme automaticky brát jako zápor.

O něco horší je, že možná jste vyvolený, ale v podstatě nikdo se k vám tak nechová a své místo na slunci si musíte vydobýt plněním generických questů, které nemají s hlavním příběhem prakticky žádnou spojitost. S herním světem a hlavní postavou pracoval lépe už první Gothic, kde jste zastávali roli trestance v poměrně nepřátelském prostředí, tudíž vám pochopitelně nikdo nic jen tak nedal a existoval důvod, proč se musíte vypracovat od píky. Navíc mi v Dark Arisen připadalo úsměvné, když po vyvoleném různí lidé chtěli, aby například kvůli soudnímu procesu posbíral výpovědi od svědků nebo řekl rodině, ať se vystěhuje z podnájmu.

Řada questů zahrnuje i zdlouhavé cestování po herním světě, které asi ne každý „vydýchá“. Dobrou zprávou je to, že na rozdíl od původní verze máte k dispozici neomezený teleportační kámen. K jeho využití ovšem potřebujete speciální krystaly, kterými označujete body pro rychlé cestování. A k většině z nich se dostanete až v pozdějších fázích hry. Sečteno a podtrženo: pokud od RPG očekáváte komplexní questy, zalité chutnou příběhovou omáčkou s variabilním přístupem k řešení různých situací, na Dark Arisen si moc nepochutnáte.

Do bitvy!

Příběhem a propracovaností úkolů tedy hra neoslní, ale nevadí, protože její alfou a omegou jsou souboje. Dragon’s Dogma by se dala nejlépe popsat jako Devil May Cry s partou dobrodruhů na otevřené mapě. DMC ostatně také pochází od Capcomu a na Dark Arisen několik tvůrců DMC pracovalo. Ať už si vyberete jakékoliv „povolání“, tedy rytíře, mága, vraha, lukostřelce či nějaké jiné, čeká vás prakticky pokaždé odlišný zážitek a obyčejné máchání mečem je ze všech nabízených asi nejméně zábavné. A třeba hra za podpůrného mága může být také pořádně frustrující, protože vaši spolubojovníci nemají takový „tah na branku“, který by byl třeba – o tom však až později.

Jak je v RPG běžným standardem, každá třída má své vlastní útoky či kouzla, která postupně odemykáte s přibývajícími zkušenostmi. Ty nejlepší však naleznete až při výpravách do neznáma. Možností je dostatek, tudíž si snad každý najde ten správný výběr, který si následně přiřadí do šesti volných slotů.

Levelování s sebou nepřináší komplikované volby a dlouhé rozjímání nad rozdělováním bodů zkušeností. Automaticky se zvýší zdraví, stamina, útočné a obranné statistiky a je hotovo. Větší důraz kladli tvůrci na pořádnou výbavu, tudíž se budete při každé příležitosti probírat nabídkou mečů a brnění u obchodníka ve městě. Jednotlivé kousky výzbroje je možné vylepšovat ve třech stupních, ale na normální obtížnost je hra v průběhu hlavního příběhu relativně lehká (vůči žánrově podobné Dark Souls). Není tedy nezbytně nutné, abyste kvůli upgradu a pár extra útočným bodíkům navíc sháněli materiály všude možně.

Šplhnout si

Opravdové trumfy hra ukáže především v momentě, kdy se pustíte do křížku s nějakým pořádným monstrem. Tu na vás zaútočí chiméra, jindy gryf, pak zase obrovský kyklop a na ostrově Bitterblack na vás zase svým očkem pomrkne starý známý beholder. A aby bylo názvu hry učiněno za dost, nechybí pochopitelně ani draci.

Už zmíněným trumfem hry je možnost po velkých potvorách šplhat, abyste se lépe dostali ke zranitelným místům, což má adekvátní následky. Kyklopa šťouchnete do oka a pak sledujete, jak se motá po horské cestičce, až spadne ze srázu. Nebo třeba gryfovi vyšplháte na hřbet a hořícím mečem mu podpálíte křídla, aby nemohl uletět. Šplhání je rozhodně skvělý nápad, jeho technické provedení však už v dnešní době poněkud pokulhává. Často se mi stávalo, že směr pohybu neodpovídal stisknuté šipce, postava se neustále zanořovala do textur protivníka a snaha do hry propašovat trochu fyziky často vyústila v nechtěně směšné animace. Přesto se jedná o zajímavý prvek, který v každé druhé hře nenajdete.

V bitvách vás jinak nečeká kdovíjak hardcore zážitek. Pokud jste prošli peklem Dark Souls nebo Bloodborne, bude pro vás hraní Dragon’s Dogma spíš relax, byť se tu najde pár náročnějších míst. Většinou ale stačí chvilku trénovat či koupit lepší meč a ze skoro nepřekonatelné potvory se stane téměř řadový nepřítel, což se bohužel stává poměrně běžně. Dost mě také mrzelo, že například chiméra, kterou jsem považoval za unikátního bosse, se běžně toulá po lesích. Nekonečný respawn se pak postará, že vám nepřátelé časem zevšední. Ke konci hry se ale několik věcí změní a obtížnost stoupne, čímž Dragon’s Dogma potvrzuje, že se jedná o hru zaměřenou na opakované hraní. Nemohl jsem se však zbavit pocitu, že zmíněná změna měla přijít výrazně dříve. Jakmile se totiž dostanete nad třicátou pátou úroveň, zastaví vás jen máloco. Zvlášť když s sebou máte další tři dobrodruhy.

Parta hic

Další z unikátních vlastností této hry je totiž systém „pawnů“, tedy společníků, kteří vás mohou na cestách provázet. Krátce po začátku hry si vytvoříte nejdříve svého osobního pobočníka a zbylá dvě místa v partě můžete doplnit náhodnými pocestnými, případně parťáky jiných hráčů. Dragon’s Dogma totiž funguje tak, že svého sidekicka můžete poslat jiným hráčům, kteří s ním pak trénují a poznávají svět dál, když nehrajete. Když se vám pak spolubojovník vrátí, může vás například informovat o skrytých pokladech, které objevil při výpravách s jiným hráčem.

Celkem vaše družina čítá čtyři osoby a je vhodné, aby každá z nich měla správnou specializaci. Mág s léčivými kouzly se nikdy neztratí, létajícím nepřátelům zavaří lučištník, a když je potřeba poctivá fyzická brutalita, pak ke slovu přichází bijec s obřím mečem. Jde o zkrátka o léty prověřený koncept družiny, který sice není ničím originální, ale funguje velmi dobře.

Svým spolubojovníkům nemůžete zadávat pokročilé příkazy (kromě poněkud zbytečných jděte / pojďte sem / pomoc!) a o všechno se stará umělá inteligence, která naštěstí v naprosté většině případů funguje solidně. Všichni se snaží působit dojmem, že něco dělají a neustále komentují dění ve hře. „Příšera je slabá vůči ohni! Miřte mu na křídla! Rychle, je na zemi!“ Jakmile navíc AI odhalí slabinu nepřítele, skutečně se snaží ji využít a pamatuje si ji i pro příští potyčky. Soubojům to dodává příjemnou dynamiku a vzbuzuje to i dojem, že AI tak nějak vnímá, co se kolem děje. Bezchybní ale spolubojovníci nejsou, a pokud jste v bitvě vyloženě pasivní, nečekejte, že ji za vás vyhrají. A když po pár hodinách hraní po stopadesáté od parťáků uslyšíte, že „vlci loví ve smečkách“, budete mít sto chutí vypnout zvuk. Sice můžete parťákům ústa zavřít úplně pomocí volby v menu, jenže ty postřehy se občas přece jen hodí…

Rozhodně také od parťáků nečekejte žádné propracované charaktery. Hned na začátku se dozvíte, že pawni jsou bytosti z jiné dimenze zrozené k tomu, aby poslouchaly příkazy. Pokud jste si tedy zamilovali třeba hry od Bioware pro jejich zajímavé charaktery a často zábavné průpovídky, máte smůlu. Další výtku mám pak k tomu, že se spolubojovníci nedokážou navzájem vzkřísit, když jim dojde zdraví. Místo toho k nim musíte sami doběhnout a postavit je na nohy, přičemž jim zůstane jen minimum zdraví. Jestliže nemáte v partě rychlého léčitele, některé souboje s bossy protrpíte spíš v roli frustrovaného medika.

Přes zmíněné výhrady je však systém „transdimenzionálních“ spolubojovníků velmi povedený a propracovaný. Vzhledem k tomu, že s sebou neustále taháte jednoho věrného pobočníka, je jen škoda, že hra nepodporuje kooperaci. Přímo se to totiž nabízí.

Se čtyřletým zpožděním…

Dragon’s Dogma: Dark Arisen vyšla ještě pro minulou generaci konzolí a nyní bez větších zásahů vychází i na PC, z čehož plyne hned několik problémů v případě uživatelského rozhraní, ovládání a grafiky. Práce s kamerou, pohyb po světě i souboje jsou bezproblémové, ale jakmile zabřednete do komplexního inventáře a dalších menu, budete vývojáře proklínat. Navíc narazíte i na bizarní rozhodnutí nastavit potvrzovací tlačítko na Backspace. Hádejte, co se stane, až budete chtít opravit špatně napsané jméno postavy… Hra se se také chlubí možností nastavit rozlišení až na 4k, avšak UI s tím nepočítá, takže vám stejně budou značnou část obrazovky zabírat zbytečně velké grafické prvky.

Už v době vydání na konzolích se mi Dragon’s Dogma vizuálně moc nelíbila – šlo ale o subjektivní dojem. V případě PC verze je ovšem výrazně snazší konstatovat, že po technické stránce je hra zkrátka zastaralá. Je sympatické, že se v nastavení vyskytují možnosti úpravy grafiky, ale ani s nejvyššími hodnotami se nejedná o příliš hezkou podívanou. Kdysi možná impozantní pohled do dálky hyzdí absence vzdálených stínů, viditelné doskakování detailnějších modelů, celkově slabý model nasvícení, neměnné počasí a rozmázlé textury. K tomu si ještě připočtěte laciné animace NPC a velmi špatný lip-sync. Ztracené body nahání Dragon’s Dogma alespoň v interiérech, protože atmosféra dungeonů je velmi slušná. Stejně tak je třeba pochválit zpracování noci, která je opravdu černá jako… noc. Tma navíc není jen vizuální pozlátko, má ve hře svůj význam a odvíjí se od ní i některé prvky hratelnosti.

S PC konverzí si tedy vývojáři hlavu moc nelámali. Vyšší rozlišení a odemčený framerate je sice fajn, ale k dosažení lepšího výsledku a zážitku to chtělo mnohem víc vývojářské péče. Alespoň však hra dobře běhá i na tak obstarožních kartách jako GeForce 550 Ti.

Jen pro někoho

Dragon’s Dogma zkrátka staví promakané souboje a péči o svou postavu na první místo a všechno ostatní je podružné. Herní svět, questy, příběh, postavy a v PC verzi i grafika… to všechno hraje druhé housle. Úvod je natolik rozvleklý, že slabší povahy po pár hodinách odpadnou a nebudou tušit, odkud se bere všechna ta chvála. V žádném případě se nejedná o klasické RPG západního střihu, kde by se člověk stal součástí světa a ve volných chvílích se živil rybolovem, kovářstvím nebo se vydal na temnou stranu a přidal se do cechu vrahů. Příběh je lajdácky napsaný a omezuje se jen na to, že vám na začátku hry odvypráví jednu polovinu a na konci hry druhou – navíc s takovým „twistem“, že by i M. Night Shyamalan zíral.

Když ale u hry vydržíte několik desítek hodin, odhalí vám své skryté vrstvy, které rozvíjejí především komplexní bojový systém. Nabízí se samozřejmě otázka, proč ve hře není něco, čím by hráče upoutala od začátku, ale odpověď znají jenom tvůrci. Možná to celé byl záměr, ale každopádně platí, že musíte zatnout zuby a čekat, až vás Dark Arisen chytne.

Existuje řada důvodů, proč Dragon's Dogma: Dark Arisen bez milosti odepsat, ale zároveň i několik hodně závažných důvodů, proč u hry strávit desítky, možná i stovky hodin. Bez nadsázky ovšem platí jedno jediné: musí to být bezpodmínečně vaše krevní skupina. Pak tam totiž cosi „zacvakne“ a vy si začnete těch několik originálních a skvěle provedených prvků skvěle užívat a kritiku odložíte stranou. 

Tagy: akční fantasy RPG adventura konverze

Zdroje: Vlastní

Kupte na Xzone.cz

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.