Čárovým kódem omarkovaný Hitman se zahrabal kdesi v průměrném filmu a Sam Fisher trochu změnil styl. Tuhých a tichých stealth akcí je proto potřeba si vážit.

Autor: Lichtenberg
Publikováno: 24.září 2009

Verze hry: prodávaná/anglická/PC
Doba recenzování: 1 týden

zdroj: tisková zpráva Stealth akce, ve které převlékáte obleky a usmíváte se na nic netušící nepřátele, jsou žánrem na útlumu. Čárovým kódem omarkovaný Hitman se zahrabal kdesi ve světě průměrného filmu, návrat Garretta ze série Thief je ještě hodně daleko, Chameleon a The Plan jsou naopak minulostí, a jak to nakonec dopadne se zarostlým Samem Fisherem, to zatím ví pouze montrealská pobočka Ubisoftu. I proto bychom měli ruskému špionážnímu stealthu Death to Spies věnovat zvýšenou pozornost. První díl, vydaný zhruba před dvěma roky, byl relativně slušnou hrou, navíc v sexy grafice a za neméně přitažlivou cenu. Námět hry a vůbec celé její pojetí však nebylo ničím jiným, než nezdvořile okopírovaným Hidden & Dangerous.

• Agent Rus
I z Death to Spies 2 s podtitulem Moment of Truth je cítit velká inspirace tuzemskou hrou a nejen zasazením do druhé světové války. Jen co si začnete v prvních misích všímat drobných podobností, vybalí na vás autoři z Hoggard Games rovnou obdobný úkol, jaký byl v druhém H&D, a to ukradení dešifrovacího stroje Enigma. Takovéto momenty, pro které existuje krásný výraz „deja vu“, jsou druhým Death to Spies protknuty všude možně. Na druhou stranu v takovém žánrovém suchu, jaké žánr stealth akcí v dnešní době postihlo, se sice o kopírování dá mluvit, ale zcela určitě ne tak hlasitě.

Hlavním hrdinou hry je ruský agent Semion Strogov a jeho postava je zahalena do příběhu asi tak stejně silného jako koncentráčník při souboji v páce. Dějové něco se odehrává v jedné dlouhé cutscéně, do které jsou vkládány rozdílné mise, a celé to vlastně na sebe vůbec nenavazuje. A tak zatímco ze začátku jsem se snažil tu chaotickou příběhovou notu sledovat (ačkoliv jsem vůbec netušil, proč jsem se od nějakého chlápka s pistolí pod polštářem dostal do malého zamračeného letiště v Čechách), po pár misích jsem již tyto předěly automaticky přeskakoval.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva

Moment of Truth je vhodné chápat jako špionážní povídky z různých válečných období, které spojuje jen totožná postavička zabíraná third-person kamerou. Kromě již zmíněných lokací vás autoři zavedou třeba do dekódovacího centra poblíž Londýna, plání Ukrajiny, luxusně vybaveného hradu v Polsku nebo podvečerního předměstí Paříže. A jak tvůrci nedokázali dostatečně vystavět příběhovou kostru, atmosféru dusna válečných let se jim podařilo navodit přímo ukázkovou.
zdroj: tisková zpráva
• Čenich mezi nacisty
V každé misi před vás tvůrci staví zcela otevřenou herní mapu a krom jasně vytyčených úkolů je postup skrze ní zcela na vaší taktice. Ve venkovních lokacích samozřejmě máte prostoru mnoho, avšak mnohem více zaujaly mise hrané na kratších úsecích, v nichž jste vystaveni o to většímu dohledu. Příkladem budiž osvobozování válečného vězně z federály obsypaného domu na typické americké ulici. Ty jejich černé pláště, kamenné výrazy a architektura baráků z Gatsbyho éry vytvářejí vážně atmosféru, v níž jsem se i za slunného odpoledne bál, jako by byla noc.

Coby špión s pistolí se tedy v průběhu hrací doby touláte po nepřátelských liniích a postupně plníte převážně tři nebo čtyři hlavní úkoly. Celkem pravidelně se během kampaně střídá zabíjení s ostatní špionážní činností, pod kterou si tvůrci představují především nastražování bomb nebo ukradnutí nějakých tajných dokumentů. Úkoly lze plnit v libovolném pořadí (pochopitelně, pokud tedy jeden na druhý přímo nenavazuje) a absence linearity je tedy v rámci stealthu velmi příjemná. Zdá se vám, že poškození toho zařízení bude velmi obtížné? Udělejte si od něj pauzu a zatím vyřiďte něco jiného.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva
• Karneval figurek
Vaším největším kamarádem v Death of Spies 2 je bezesporu mapka tradičně v levém rohu obrazovky. Ta ukazuje tradiční půdorys lokace, ve které se právě nacházíte, včetně vděčných pochodujících trojúhelníčků, představující protivníky. Kromě tohoto klasického základu se v herní mapě vyskytuje vždy několik speciálních míst označených vykřičníkem, které vám notně napomůžou při řešení zadaných úkolů. Německý oficír rád sedí v pohodlném křesle přesně pod velikým lustrem? Proč si komplikovat život a nepovolit nějaké to lanko? Autoři měli docela velkou invenci, a tak je „vykřičníky“ vhodné vyhledávat a alespoň omrknout, jestli by se vám jejich funkce náhodou nehodila.

Nutno také pochválit, že nepřátelské postavičky (a že je jich v některých misích doopravdy přehršel) se chovají až na výjimky uvěřitelně a konají činnosti, které rozhodně nejsou neobvyklé. Spíše než o jejich inteligenci však mluvím o povedených skriptech, které vojáky vodí tu a tam si odskočit na toaletu, na večírku zavírat sexuchtivé uniformované s dívkami na pokoj a vůbec dělat přirozené věci, zapadající do už tolikrát vyzdvihované atmosféry. Je pochopitelné, že takto naskriptované situace vám hrajou do karet, protože kde sehnat nepřátelskou uniformu lépe než na záchodě, kam ani císař pán nechodíval s doprovodem.

Celá hra je vlastně takovým hledáním těch správných uniforem. Semion sice na začátku mise vlastní nějaký oblek, ale pokud to zrovna není univerzální smoking, je vám prakticky úplně k ničemu. První, po čem se zde je třeba ohlížet, je osamocený voják – vhodný adept na zlomení vazu a poskytnutí padnoucí uniformy. Každý má povolen přístup někam jinam, a ačkoliv se třeba obyčejný pěchoťák nedostane do společnosti nejvýše postavených hlavounů, převlek kuchaře nebo číšníka vás na raut nacistické smetánky už dostane.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva

• Hlavně potichu
Platilo to u prvního dílu, platí to i nyní u druhého. Death to Spies: Moment of Truth je obtížná hra a i na normální úroveň (což je tady druhá nejtěžší ze čtyř možných) se u ní běžný hráč pořádně zapotí. Autoři hrdě obnovují zapadlou funkci tlačítek pro rychlé uložení a rychlé nahrání, protože ukládat se vám v tomto případě bude chtít skutečně po každé povedené prkotině. Hra nabízí doopravdy ryzí stealth a vyvolání alarmu ve většině případů znamená konec jakýchkoli nadějí na zdárný výsledek. Proto si zde užijete hojného přenášení těl na nefrekventovaná místa, husí kůži, že si někdo všimne vašich nohou čouhajících z ventilace a dalších podobných momentů.

zdroj: tisková zpráva Zatímco však přirozené skripty postav jsem bez větších výhrad vychválil, v umělé inteligenci už by se našly pořádně velké blechy. Hovořit bych chtěl především o výkyvech v pozornosti nepřátel, kteří jsou nejprve téměř slepí a podruhé by si nezadali ani s pohádkovým Bystrozrakým. Tak či onak, pokud na vás začne padat podezření, objeví se vám nahoře ukazatel míry vašeho utajení, který když se přeplní, do několika sekund vás postihne palba německých samopalů. Obecně však platí, že pokud máte uniformu někoho více důležitého, nižší hodnosti vás nechají na pokoji, i kdybyste před nimi tancovali rumbu. Pokud si však naivně oblečete sváteční oblek šéfa základny, všichni vojáci se dovtípí, že ten neznámý chlápek, nosící uniformu jejich velitele, patrně není jejich velitel.

Nelogičností v autenticitě je zde samozřejmě plno, ale zatím se na herní scéně neobjevila taková stealth akce, která by na tento problém vymyslela lék. Příklad? Tři vojáci klábosí osamoceni venku a jeden se jde vymočit za roští. Tam na něj číhá vaše chloroformem ovoněná ruka a v tu ránu se voják válí ve vlastní moči. Dvěma vojákům ale není divné, že se jejich kamarád na podvečerní pobrukování ztratil v křoví a dále vedou hovor i bez něj. Je však pravda, že kdyby se ho ti dva vydali ve hře hledat, byl by Death to Spies až téměř nehratelný titul.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva
další obrázky v galerii

• Atentát v posteli
Nejlepšími kamarády agenta Semiona jsou vychytaná trojice chloroform, pistole s tlumičem a nabroušená pěst. Jak už jsem naznačil výše, bez hladké tiché práce jste v této hře mrtvým špionem. Většina smrtí vzniká zcela klasickým připlížením se zezadu a následným užitím buď dobře mířeného úderu rukou, nebo omamnou látkou. Pistole s tlumičem se hodí v případech nutnosti zabít třeba dva nepřátele v jedné místnosti a mnohdy je i poslední nadějí v případě, když vás spatří nějaký civilista a začne zběsile utíkat.

Bohužel si s touto trojicí budete muset vystačit celou hru, a to už ke konci začíná být trochu otravné. Docela mne mrzelo, že ani jedna z misí se nedala zahrát kapku akčnější metodou, zvláště když v brífinku před misí vám hra nabízí hromadu nejrůznějších „hlučných“ pušek a samopalů. Přiblížení se nádechu Hidden & Dangerous tedy končí u podobných lokací a větvených úkolů a bohužel výstřel např. z nabízeného Thompsona nebo Springfieldu automaticky znamená, že misi není v lidských silách dokončit. Navíc mi ten arzenál velkých zbraní přišel dvojnásobně zbytečný, když vaše neněmecká zbraň na lahvové uniformě způsobí pochopitelně okamžitý rozruch.

zdroj: tisková zpráva Ale pušky nepušky, Death to Spies je hrou neskutečně žeroucí čas a také je prudce nebezpečná pro vytvoření návyku. Misí sice není pytel, spíš jen takový malý sáček, ale jejich rozlehlost a nelinearita zajišťuje zábavu i při druhém hraní, třeba i včetně navýšení obtížnosti. Po zralé úvaze bych vlastně Hoggard Games pochválil i za sympaticky skromný vizuál odpovídající nízké ceně 299 korun i rozumné hardwarové náročnosti. Oceňuji zvláště ten hnědošedý barevný nádech, díky kterému jsem si skutečně připadal jako ve válečných letech.

zdroj: Archiv

trailer
Stáhněte si: Demo (940 MB)

Související články: Novinky

Lichtenberg
autorovi je 18 let, studuje ekonomickou školu v Jindřichově Hradci a hraje závodně lední hokej, přispívá i do SCORE, z žánrů má nejraději adventury a hry se silným příběhem.