Jenže tady o morální rozměr nikdy nešlo, naopak. Jen sotva můžete brát vážně hru odehrávající se v nákupním centru, kde macatý brunet v bikinách řeže davy zombíků kytarami, mačetami nebo obrovskými rtěnkami. A Dead Rising 3 rozjíždí ulítlý masakr přímo v ulicích malého města.
Příběh? Už zase?
Pokud jsem se někdy v minulosti vyjádřil v tom smyslu, že nemám rád zombies, pak bych rád dodal, že minimálně stejnou měrou nenávidím živé osazenstvo čehokoliv s nemrtvou tématikou. I v Dead Rising 3 jsou největšími záporáky nepřekvapivě lidé a opět nám tu hraje stejná písnička jménem „Kdo je vlastně větší monstrum?“ Ústřední postavy jsou po sto padesáté demonstrací archetypální plochosti a jejich osobnosti nesahají hlouběji, než za jejich nenápadité kostýmy.
Maník, co vypadá jako prototyp amerického řidiče kamiónu, je řidičem kamiónu a mluví jako řidič kamiónu. Tlustý mafiánský hajzlík v havajské košili je tlustý mafiánský hajzlík v havajské košili a na první pohled zakomplexovaná wanna-be goth dívka je… no, však víte. A hráč v roli automechanika Nicka má mít k této sebrance nějaké city a chtít jim pomoci s úprkem. Rovnou říkám, že na mě to ani trochu nezafungovalo a parta nesoběstačných, nezodpovědných a stále něco vyžadujících příživníků mi k srdci vážně nepřirostla. Jak je možné, že se zrovna oni zachránili?!
Kdybych chtěl být jó ošklivý, asi bych zavrčel něco v tom smyslu, že scénárista dal dohromady příběhovou linku během polední pauzy. Však víte – nikdo už se ani moc nepozastavuje nad davy oživlých mrtvol, vláda to řeší jako standardní rozšíření nemoci, během pěti minut je vyřízen osud prezidenta a někde na pozadí je jakási konspirace o imunních lidech, která působí jako slaboučký odvar z již tak dost béčkových Resident Evilů. A do téhle UHO omáčky je vhozen věčně vyjukaný automechanik Nick, který sice během cutscén kníká jak vyděšené štěňátko, ale pod vaším vedením zlikviduje během jednoho odehrání několik desítek tisíc zombíků - jako by se nechumelilo.
Příběh je v podstatě největší slabinou Dead Rising 3 a nepomůže mu ani hrstka úchylně bizarních bossů, na kterých se museli vyřádit snad lidi z Volition (Saint’s Row). Samozřejmě, Dead Rising hry měly vždycky svoji řádku psychopatů, kteří oproti mase nemrtvých sloužili coby extra tuzí nepřátelé. Jenže až na pár drobných výjimek byla jejich přítomnost relativně opodstatněná, protože se většinou jednalo o vcelku obyčejné lidi, kterým prostě z děsivých událostí hráblo.
Dead Rising 3 naopak působí dojmem, že snad vývojářům došly nápady a tak se naladili na vlnu prostoduchých nechutností. Tak třeba dominantní MILFka v policejní uniformě, dále obézní žena útočící zvratky nebo gigolo v kožených gatích, který po vás střílí plamenometem ve tvaru obrovského penisu. Bude vás bavit mlátit ho růžovým dildem? A co takhle pomoci s natáčením zombie porna?
Ještě deset minut a jdu spát!
Byť tedy příběh zklamal na celé čáře, povedlo se vývojářskému týmu něco neuvěřitelného: dokázali vyladit hratelnost do téměř ideálního stavu. Předchozí dva díly jsem měl rád (především ten první), ale neskutečně mě otravovala neustálá potřeba vracet se z rozličných důvodů zpět do bezpečné zóny. Bezkonkurečně nejhorší byly návraty se zachráněnými přeživšími. Dostat neschopného, počítačem řízeného panáka, který se zasekával na každém rohu, až k únikové větrací šachtě, to bylo hotové martyrium. Dvojka si v tomto ohledu ještě přisadila nutností obstarávat Zombrex a přihodila i nepříliš hojně rozmístěné dílny, kde bylo možno vylepšovat zbraně.
Trojka na tohle nehraje! Naopak, herní mechanismy třetího dílu se dočkaly výrazného zjednodušení. A zatímco většinou je zjednodušování automaticky bráno jako něco špatného, v Dead Rising 3 velmi účinně odbourává frustraci ze zcela zbytečných úkolů a neustálého plahočení na opačný konec mapy.
V první řadě už není třeba přeživší nikam vodit. Většinou je najdete na relativně bezpečném místě, a pokud splníte úkol, který vám zadají, automaticky se vám přičte slušný balík zkušeností a NPC se přidá do vaší malé armády. V závislosti na zvolených skillech vás totiž může doprovázet až několik ozbrojených spolubojovníků, každý s odlišnými statistikami. Nebo nemusí. Prostě je můžete nechat tam, kde jsou, a nic se nestane.
Bohužel, stejně jako v předchozích dílech platí, že pokud se vrhnete do chumlu nepřátel a vyzkoušíte si boj pěkně nablízko, často trefíte (a zraníte) svého parťáka, který má stále tendenci motat se vám do rány. Přesto se jedná o velmi solidní vylepšení oproti předchůdcům.
Mnohé potěší i fakt, že ukládat hru lze nyní téměř kdykoliv a nemusíte se s jedním bodem zdraví trmácet někam k určenému bodu. Dalším skvělým ústupkem je Nickova schopnost kombinovat zbraně prakticky kdekoliv. Nepotřebuje stůl a nářadí, už mu stačí jen dvě ruce a role lepicí pásky, aby z plyšového medvídka a těžkého kulometu udělal zbraň hromadného ničení.
Velmi příhodné je, že pokud nyní najdete nákres nové kombo-zbraně, většinou se kousek od plánku nachází i potřebné součástky, takže si hned můžete vyzkoušet motorové boxerské rukavice, plápolající meč nebo třeba šílenou variaci na smrťákovu kosu. A vyrábět lze i dopravní prostředky pro přesun po městě. Silná motorka s válcem vepředu je prostě rozkošná.
Kompromisy ve prospěch plynulejší hratelnosti jsou zkrátka patrné už od první chvíle a nejenom, že díky nim hra podstatě lépe odsýpá, ale hráč má i mnohem pestřejší paletu vražedného arzenálu a není nucen běhat jako fretka opakovaně z bodu A do bodu B a naopak. Důraz je zkrátka kladen na maximální sandboxovou zábavu osekanou o cokoliv, co by mohlo zpomalit masakrování nemrtvých davů ve velkém – a daří se to na výbornou.
Jediné, co mi výrazněji chybělo, byly názvy obchodů na mapě. Přece jen, když máte v rámci questu najít motorovou pilu, šlo by to lépe, kdybyste věděli, kde se nachází obchod s nářadím. Město jako takové sice není kdovíjak rozsáhlé a je de facto rozděleno na čtyři menší čtvrti propojené dálničními mosty. Na rozdíl od jiných městských sandboxů je ale velká většina budov kompletně prozkoumatelná, takže herní plocha rozhodně není omezena jen na pár silnic a několik obchodů. Aby hra ale působila aspoň trochu vyváženě, dostanete se do určitých sekcí až postupem času.
Ne-next-gen
Nemá smysl chodit kolem horké kaše: nepříliš impozantní vzhled Dead Rising 3 není způsoben tím, že by konzole nezvládala velké množství postav na scéně, kdepak. Hra byla původně plánována pro Xbox 360 a tak nějak během vývoje přesídlila na nový Xbox One. Forge Engine není kdovíco, často narazíte na pěkně letité animace a nepotěší ani často patrné streamování textur. Nejlépe nakonec asi dopadly postavy, kterým vývojáři nadělili poměrně uvěřitelnou mimiku.
Často padaly i zmínky o tom, jak graficky vymazlení jsou chroptící zombíci – jenže pokud jich během minuty zválcujete čtyři sta, těžko asi budete zkoumat, jestli náhodou dva z nich nemají stejné oblečení. A zatímco první Dead Rising vykouzlil se svými impozantními zástupy živých mrtvol němý úžas u nejednoho hráče, trojka už tohle stěží dokáže. Ano, hladových nepřátel na scéně výrazně přibylo a za zády se vám neustále generují další a další zástupy nemrtvých strávníků, ale na zopakování wow-efektu už to nestačí.
Jak se sluší a patří na launch titul, musí obsahovat i několik prvků k demonstraci nového hardwaru. Dead Rising 3 do hry včleňuje hlasové ovládání, tudíž můžete například upoutat pozornost nepřátel, pokud na celý obývák vykřiknete „Hey, zombies!“ Téměř každého bosse můžete vytrhnout z boje zvoláním ve stylu „You’re crazy!“ a hlasové ovládání můžete použít třeba i k pauznutí hry a přepínání se do jednotlivých sekcí v menu.
Jenže ono to moc dobře nefunguje, což je zvláštní vzhledem k tomu, že samotné systémové menu Xboxu nemělo s rozpoznáváním vyslovených příkazů sebemenší problém. Dead Rising 3 má navíc tendenci interpretovat jakýkoliv zvuk jako příkaz a běda vám, jestli máte třeba „ukecanou“ kočku nebo psa, případně do místnosti vejde další osoba a oznámí vám, že je hotová večeře. Hra pak má sklony dělat neuvěřitelné kejkle.
Vedle ovládání hlasem je možno využít několik základních gest díky přítomnosti kamerky Kinectu. Jenže ani tady to úplně nevyšlo. Když vás čas od času drapne nepřítel za flígr a začne se vám sápat po tepně, hra vám naznačí, abyste trhnuli s gamepadem do výše, čímž se máte vymanit ze spárů nezvaného hnijícího labužníka. V ideálních podmínkách to funguje. V ideálních podmínkách nemáte v obýváku konferenční stolek a sedíte rovně jak prkno.
Realita je ale taková, že jsem během hraní několikrát zemřel jen proto, že Kinect tvrdošíjně odmítal rozpoznat můj zprvu decentní pohyb, který po prvotním neúspěchu postupně přerůstal ve frustrovaný tanec svatého Víta. Mimo jiné je možno i natažením ruky „ukázat“ spojencům bod, kam se mají vydat. V praxi to funguje tak, že před obrazem máváte zdviženou rukou jak opilý nacista a snažíte se umístit modrý bod na kýženou pozici. Frustrace zaručena. Dle očekávání jsou tedy oba dva způsoby ovládání jenom nutnými „gimmicky“, které byly do titulu násilím vnuceny. Klidně si během hraní Kinect odpojte, stisk tlačítka na gamepadu tady funguje vždycky nejlépe.
Nemrtvola s faceliftem
Přes veškeré nedostatky je Dead Rising 3 vážně zábavná záležitost a nebál bych se ji označit za nejlépe hratelný díl současné trilogie. Čert vem nezajímavé postavy, plytký příběh a nikterak extra grafiku. Capcom Vancouver dal dohromady zatraceně zábavný sandbox, kterému začne lehce docházet dech až v samotném závěru. Prakticky veškeré problematické aspekty předchozích dílů byly opraveny či rovnou odstraněny a ve výsledku mě otravovalo jen tradičně katastrofické zaměřování předmětů.
Často se vám stane, že vedle sebe bude ležet několik různých zbraní a kvůli nešikovné kameře ve zmatku seberete něco úplně jiného, než jste původně zamýšleli. Pořád tu ale zůstává absurdní (a absurdně zábavné) likvidování chodících mrtvol pomocí desítek a desítek uhozených zbraní, minimalistický RPG systém, návykový kooperativní režim a poměrně rozlehlý svět, na jehož prozkoumání budete mít i přes neustále ubíhající čas ovlivňující herní události dostatek prostoru.
Kdyby autoři ještě trochu zapracovali, mohla to být devítka jak vyšitá, ale nevadí. I když vás tahle hra zcela určitě vizuálně neohromí a příběh úplně nevtáhne, stačí, aby vám sedl žánr a sandboxová hratelnost a dost možná u ní vytuhnete do mdlých ranních hodin stejně jako já. A to vlastně nemám zombie tématiku rád.
