Dark Souls - recenze

Xbox 360

Recenzovaná verze: X360

Vychází na platformách: PC, PS3, X360

Verdikt: Dark Souls je nekompromisní, krásná a náročná hra - spolu se svým předchůdcem jediná svého druhu. Není pro každého, ale to není vada, nýbrž přednost.

Objednat na JRC.cz

Hodnocení redakce 10/10

Jak hodnotíme

metacritic 89/100

4. 11. 2011 v 00:00 - Recenze Autor: Aleš Smutný Komentáře: 0

Když jsem před takřka dvěma roky konečně vymodlil od hongkongského prodejce (Evropa ani USA tehdy nebyly na pořadu dne) akční RPG Demon’s Souls, dočkal jsem se vynikajícího a velmi svérázného titulu, který se odvolával k dobám, kdy se s vámi hry nemazlily, kreslili jste si hezky mapy a na vše přicházeli sami. A jelikož se z Demon’s Souls, k překvapení samotných tvůrců, vyklubal úspěch, mohlo vzniknout pokračování s názvem Dark Souls, které je nadupanější, krásnější, drsnější, chytlavější a jednoduše lepší. Kdybych nechoval úctu k předmětům, klidně bych mohl Demon’s Souls hodit do skartovačky a s ním půlku akčních RPG, protože tahle hra má jeden velmi nepříjemný efekt: dělá z ostatních her podobného druhu fádní, hloupé a ploché hříčky.

608635 20110511 screen006

Na rovinu, pokud nemáte trpělivost a dostatek herního času, pokud nemáte rádi samotu a občas se ve hrách bojíte, když kráčíte totálně temnými kobkami, kde není ani ta mizerná louč, tohle nebude nic pro vás. Tohle nebude hra pro 90 % hráčů a věřte mi, nemáte se zač stydět, pokud mezi ně patříte. Dark Souls se rozhodla odmítnout kompromisy nejenom současných konzolí, ale většiny moderních her obecně. Tohle je hra, která vezme dnešního hráče, zhýčkaného všemi těmi tutoriály, naváděcími šipkami a ukazateli, chytí ho za hlavu a začne mu s ní mlátit o hrubě tesaný dubový stůl, až kolem létají zuby. A když pak odhodí vaši zmasakrovanou skořápku, s klidem vám sdělí: „U tohohle místa sedím já, a ty se to musíš rychle naučit. Nebo pomalu, mně je to fuk, ale bude tě to bolet“.

Opakování, matka moudrosti

Ano, Dark Souls je především o učení se. Nikdo vám nic nevysvětlí, nepředloží až pod nos a nikdo vám také nepomůže. Hra vás prostě hodí do vody a plácejte se v ní, jak chcete. Pokud jste hráli Demon’s Souls, máte výhodu. Kupříkladu já jsem poprvé umřel na čtvrtém protivníkovi v tutoriálu a nijak to se mnou nehnulo. Věděl jsem, že budu umírat jako na běžícím pásu s tím, že budu pokaždé moc dobře vědět, proč. Nezaměřil jsem si protivníka, a pak jsem se otočil zády. Moje chyba. Na 99 % bude každé úmrtí vaše chyba. To zbylé procento připadá na pár technických bugů, které tvůrci pilně odstraňují. Nic, co by vás v rámci hratelnosti, táhnoucí se od desítek až po více než stovku hodin, otravovalo. Mám na krku šedesátou hodinu, viděl jsem nemalou část tohoto světa a ještě nehodlám končit.

Největší pokrok od Demon’s Souls je vidět ve zpracování herního světa, který byl výborně stylizovaný a hodně atmosférický. Dark Souls vše povyšuje na další úroveň - svět je nádherný, poutavý, pestrý a až absurdně atmosférický. Tvůrci tentokrát využívají celou škálu barev, už to nejsou jen odstíny černé, červené a sem tam modré. Střídají se temné hrady, temnější kobky, prozářená údolí, šerá města, přírodní scenerie, zelené bažiny a tak dále. Je to opravdu hodně, hodně velký svět, který působí, tak, jak má, aby vás pohltil. Vše okolo ve vás vyvolává úžas a posiluje pocit, že jste na to sami.

Dark Souls nesází na rozvinutý příběh nebo dokonce rozmáchlé dialogy. Sází na totální pohlcení, atmosféru a vyprávění v podobě emocí, které sami prožíváte. Tohle je skutečné mistrovství. Žádné filmové scény, rozvětvené dialogy a všechny tyhle moderní berličky, které ale také miluji a mají v některých hrách své místo. Dokázat hráče přimět k určité emoci, korespondující se světem, a navíc bez jakéhokoliv okecávání, to je prostě umění.

Zažijete intenzivní pocit samoty. Nesmrtelný válečník, který umírá, umírá, umírá a nikomu na tom nesejde. Když už potkáte NPC, nejásá nad vámi, spíše vás vidí jako další pochodující kus masa. Proč by se měl zajímat? Málokdy mu z vás něco kápne, a když, je to prostě jeho kšeft. Ostatně, na NPC můžete i zaútočit, ale nebudou vás mít rádi. Jde to napravit, ale nesmíte si zabít toho, kdo toto napravování zprostředkuje. Pak jste vážně, vážně v loji. Ale to je váš boj... vaše volba.

Nesmrtelný průzkumník, který jde a jde a umírá a umírá

Už teď jsem ale prozradil příliš. Dark Souls je totiž především o objevování toho, jak svět vypadá a funguje, jak se ten či ten nepřítel chová, co na něj platí a kam se fakt ještě nemáte vydávat. O to silněji působí drtivá atmosféra, o to více vás hra pohlcuje, o to více umíráte, protože některá setkání lze vyřešit jen metodou pokus/omyl. Na některé nepřátele prostě vaše zbraně nefungují. Na jiné platí jenom kouzla a na zbylé musíte mít zvláštní předmět. Opravdu nečekejte, že právě tohle vám někdo řekne!

Přišel jsem si tak trochu jako ve Wizardry VII, když jsem se pustil mimo stezky a bloumal krajinou za kreslení mapy (tady kreslit nemusíte!). Když jsem při tom narazil na něco fakt těžkého, věděl jsem, že tudy cesta prostě nevede, což vždy znamená smrt. V Dark Souls se po smrti proberete u ohniště, které slouží jako checkpoint, kde se vám obnoví lektvary a můžete utratit duše, což je místní platidlo.

Jenže pozor. Se smrtí nasbírané duše upustíte a leží u vaší mrtvoly. Můžete k ní znovu jít a sebrat si je, ale to, co vás zabilo, tam pořád číhá. Použití ohniště navíc respawnuje všechny již zabité protivníky. Velmi často vás tak čeká dilema – půjdu dál s tím rancem duší, abych měl na lepší upgrade zbraně, nebo je radši hned utratím za vlastnosti nebo menší upgrade, aniž bych riskoval jejich ztrátu? Věčná otázka filosofa v Dark Souls. S ohništi se také občas můžete slušně „zasejvovat“. Stačí, když uložíte hru uprostřed hodně nevlídného území, odkud nevede cesta pryč ani na jednu nebo druhou stranu, obrazně řečeno.

Dej sem svou humanitu, smrtelníče!

Na všechnu tu hrůzu ale nakonec nemusíte být úplně sami. Je tu totiž nová mechanika – humanita. S její pomocí se oživujete z mrtvolného stavu. Za humanitu dostáváte u ohniště lektvary a hlavně vám poskytuje různé možnosti v multiplayeru. Můžete díky ní přivolat hráče na pomoc, můžete se nechat přivolávat na pomoc, nebo můžete vpadnout do hráčova světa a zkusit jej zabít. A věřte mi, to poslední dělají lidé moc a moc rádi, což přispívá k tomu, že míra vaší paranoii nezřídka vystřelí do nejvyšších sfér.

Tento poloviční multiplayer je poznávacím znamení hry, stejně jako bossové. Nikde jinde jsem neviděl tak úžasné, krásné a ohromující bossáky. Ti menší - vedlejší by v průměrné hře stačili na hlavního protivníka na samotném konci. Ti větší vám vyrazí dech velikostí a vzezřením, ale i pouhým zjištěním, že byste je měli porazit. Jsou mezi nimi draci, monstra, démoni, rytíři... a já miluji tuhého vlka velikosti tanku, který s sebou tahá v tlamě meč a umí ho používat. Bojoval jsem s monstry, o nichž bych si nemyslel, že mi je někdo může postavit do cesty. Bojoval jsem s absurdními démony, kteří chrlili červy. Byl jsem prokletý, měl jsem na hlavě symbionta. Každý boss má ale svou slabinu, jen musíte zjistit jakou. Hra to za vás neudělá a nijak vám to nenaznačí. Sledujte, umírejte a učte se.

Přidej se ke kočce, má dobrý plán sociálního zabezpečení

Po dvaceti až pětadvaceti hodinách jsem objevil ještě jeden zbrusu nový a hodně zajímavý prvek - Covenanty. Jde o spolky, k nimž se můžete přidat, a která vám nabízí určité výhody, ale i nevýhody (zbraně, morální podpora v boji apod.). Tyto spolky si navzájem konkurují, a tak si občas někoho v herním světě naštvete. Najít šéfy covenantů je těžké, ale výsledky stojí za to. Vztahují se navíc i na hru více hráčů, takže když třeba s třemi dalšími duchy mlátíte bosse, můžete profitovat z příslušnosti ke stejnému spolku.

Vzkazy hráčů, které se přenáší skrze online prvek do jednotlivých her, zůstaly zachovány. Je to příjemné, když jdete a přečtete si vzkaz, který vás varuje, dává radu nebo si z vás utahuje. Tomu chlapíkovi, který u útesu napsal „Skoč pro poklad“ bych utrhl hlavu. Musím však uznat, že to byl moc dobrý vtip. Stejně tak můžete vidět to, jak jiní hráči zemřeli, stačí si sáhnout na krvavou skvrnu, která po nich v herním světě zbyla.

Volba zbraně a zbroje je klíčová

Dark Souls je ve všech ohledech výjimečná hra. Jednoduchý na pochopení, ale na zvládnutí dost komplexní bojový systém vám dá vše, co do začátku potřebujete. Počítá s tím, že zbraň může být neobratná ve stísněném prostředí, tak tam netahejte halapartnu. Počítá s tím, že s těžkou zbrojí, štítem a kopím jste těžcí a hned se vyčerpáte. Počítá s tím, že vše objevujete a nejdříve vyzkoušíte, žádné berličky. Počítá s tím, že budete umírat - pořád a neustále. Počítá s tím, že vás to bude štvát a zároveň bavit. Kouzlo této hry a její obtížnosti ale tkví právě v tom, že se hecnete, zamyslíte se a nakonec vše překonáte.

Vždy víte, proč jste zemřeli. Hra vám nehází klacky pod nohy, je to prostě a jednoduše výzva, která jde při správném přístupu překonat. A takové hry už se dnes jen tak nevidí. Ono jich ostatně zas tak moc nebývalo ani v minulosti. Jde o hru s jasnými pravidly, na která ale musíte přijít sami. Jde také o hru, u níž jsem se bavil, jako už dlouho u žádné ne a měl tudíž pocit, že hraji něco výjimečného. Hru, u níž několik málo technických bugů odpustíte, protože připadne jeden na patnáct hodin hraní a jde většinou o kolizi objektů kvůli systému zaměřování, což by už teď mělo být opraveno. Dark Souls je jednoduše posedlost. Posedlost, která z vás udělá zarputilého buldoka, který se odmítne vzdát jen proto, že už šestkrát umřel. Tu potvoru prostě dáte, vezmete si duše, a pak je utratíte!

Řekni mi, čím jsi a já ti řeknu „dobrá volba“

Dark Souls navíc nabízí obrovské množství prostoru pro uplatnění vlastního stylu hraní. Je jen na vás, čím budete - počáteční volby jsou totiž jen rámcové. Nemusíte se vůbec držet povolání, protože statistiky jdou vylepšit za duše, pokud s nimi umíte správně naložit. Chcete být střelec, hbitý zloděj se dvěma dýkami, kombajn s dvouručákem (mimochodem, některé jednoruční zbraně jde uchopit obouruč a zvýšit tak zranění)? Žádný problém. Můžete být válečným mágem, který umí obojí.

Můžete být, čím jen chcete, bojovat jak chcete a pro koho chcete. Můžete lovit nebohé hráče, ale můžete jim naopak pomáhat. Dark Souls je prostě černý kůň tohoto roku, který dle očekávání boduje a jde ještě o stupínek výše, než předchůdce. Pravda, je to dost velký a děsivý kůň, který vás chce shodit, pokousat a rozdupat vám kopyty hlavu, ale jakmile to monstrum zkrotíte, zamilujete si jej a stanete se jím také. Ten Nietzsche měl tedy zase pravdu...

Tagy: akční RPG hardcore

Zdroj: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.