Autor: Tomáš Mayer Publikováno: 28.června 2006 |
Sledujete v televizi jeden z nejpopulárnějších amerických seriálů Kriminálka Las Vegas? Ne? No vidíte, já ho také nesledoval, ale vzhledem k tomu, že adventura CSI: 3 Dimensions of Murder je jeho přesnou kopií, obětoval jsem trochu drahocenného času a mrknul se hned na dva díly. Nějak jsem totiž po zkušenosti se hrou nechápal, co na tom detektivním seriálu může být tak fantastického. No, upřímně řečeno jsem to nepochopil, ani když jsem ho viděl na vlastní oči. Čtyři vraždy stačí, drahoušku Počkejte, nikam nechoďte, to neznamená, že by hra CSI a její televizní předloha nestály za nic, to ne! Problém spočívá v něčem úplně jiném. V CSI řešíte pět vražd čili něco jako pět dílů televizního seriálu. Pokud si je nahrajete na video, pak si je pustíte pěkně za sebou a zamyslíte se nad scénáři, tak zjistíte, že by stačilo napsat si základní šablonu a pak do ní pro každý díl doplňovat rozdílné reálie. Kostra ovšem zůstává stejná, a tady právě padá kosa na kámen. Přiznám se rovnou, že při řešení první vraždy jsem se docela bavil. Sbíral jsem stopy, hledal náznaky, vyslýchal podezřelé a makal v laboratoři, až se ze mě kouřilo. Odhalení vraha se stalo skvělým završením celého pátrání. Již při druhé vraždě se ovšem objevily náznaky jisté rutiny a u třetího případu už všechno sklouzlo do stereotypního opakování už známých akcí. Postupně jsem si uvědomoval, že práce forenzních detektivů asi není tak dobrodružná, jak by se mohlo zdát. Že by simulace reality? TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek Crime Scene Investigation Nečekejte tedy vyšetřování ve stylu poručíka Columba nebo Sherlocka Holmese. Vy zajišťujete tu část vyšetřování, kterou poručík v umaštěném kabátě odbude slovy: „V laborce mi řekli, že ta krev na vašem svetru patří zavražděnému.“ Postup je vždy stejný – musíte prošmejdit místo činu, zajistit všechny důkazy, nafotit mrtvolu a vyslechnout prvního podezřelého. Nástrojů dostanete na pomoc sice poměrně dost, ale nějak se už tady nemohu ubránit pocitu, že kdybyste slepě klikali na všechny možné ikonky, tak vlastně vůbec nemusíte přemýšlet. Důkazní materiál se automaticky v inventáři zatřídí do některého oddílu z trojice stopy–dokumenty/fotky–předměty. No a všechno to potom prozkoumáte v laboratoři, kde si vyhrajete s počítačem, mikroskopem, chemickými rozbory i krevními a DNA testy. Ze všeho toho testování vždy automaticky vyvodíte nějaké závěry a s nimi upalujete buď zpátky do terénu hledat další stopy, nebo se odeberete ke svému nadřízenému, který – jak to tak bývá – dřepí ve své kanceláři, čeká na výsledky práce ostatních a v pravou chvíli vám vydá zatykač nebo povolení k prohlídce. No a celé tohle kolečko absolvujete tak dlouho, dokud vám z něj nevypadne vrah. Adventura jedna radost? Hm, ne tak docela. Skřípe to právě v tom, že vražd je pět a postup jejich vyšetřování k uzoufání jednotvárný. Případy sice hýří různými nápady i rozdílnými lokacemi, ale vy vždycky jedete po naprosto stejné linii – a strkat po padesáté do počítače otisky prstů k porovnávání už taková zábava není. Prostě děláte pětkrát totéž. Pět malých a naprosto stejných adventurek v jednom balíku. Při první se bavíte, při druhé nadšení opadá, při třetí se začínáte nudit, čtvrtou dokončíte, aby se neřeklo, a při páté možná praštíte do stolu a děkujete všem svatým, že už bude konec. Aby to bylo ještě zajímavější, tak musím zdůraznit, že největší výzva nespočívá v prolamování rébusů, ale v pixelhuntingu. Sakra! Vzhledem k tomu, že tři různé obtížnosti hry se liší v tom, že kurzor napovídá, jestli a co na určitém místě lze dělat, doporučuji zvolit tu nejjednodušší. Pokud se ovšem nechcete zbláznit. I tak si užijete svoje, protože hledání toho posledního prťavého důkazu někdy vytvoří parádní zákys. Jinde už asi problémy mít nebudete, neboť v laborce stačí postupně naházet všechny předměty do všech přístrojů a nakonec z toho něco vypadne. V menu sice existuje i obrazovka, na níž přehledně vidíte postup vyšetřování a vztah všech podezřelých k případu, ale důkazy se do ní na správná místa doplňují zcela automaticky samy. S vyslýcháním podezřelých to také moc slavné není. Stačí postupně v nabídce odklikat všechny otázky, žádné velké větvení rozhovorů se nekoná, maximálně vás sem tam někdo pošle do háje a prohlásí, že bez soudního povolení se s vámi bavit nebude. Po psychologické stránce si postav moc neužijete – v muzeu voskových figurín byste našli víc emocí, tady jsou všichni tak nějak stejní a ehm… sterilní. A vždy platí, že nejpodezřelejší není vrah. další obrázky z této hry si prohlédněte v naší galerii Týmová práce prakticky neexistuje No, snad jedině patolog vám vydá nějakou zprávu, ale i tady si mrtvolu většinou ještě musíte prozkoumat sami, protože dědka pravděpodobně postihla sněžná slepota. Práci samostatného vyšetřovatele bychom klidně zkousli, ale CSI jde dál – posadí vás do role nesamostatného pitomce, který potřebuje neustálý dohled. Někde poblíž se vždy poflakuje některý z vašich kolegů, který ale jen tak stojí a tupě zírá. Ovšem pozor, kdykoli je ochoten vám sdělit, kde se nacházejí všechny důkazy či co je zrovna potřeba udělat. Všechno ví, všechno zná, všude byl dvakrát, ale aby hnul zadkem a přiložil ruku k dílu, to ne. Proč to nemohli vývojáři vyřešit nějak jinak? Třeba nějakým virtuálním barem, kam můžete zaskočit večer po práci a kde by vám starý vysloužilý policista řekl: „Jsi v koncích? Chlapče, já bych na tvém místě zkusil tohle…“ Takhle vlastně nevyšetřujete skutečné vraždy, ale jenom se potulujete v obrovském policejním trenažéru a napětí je v čudu. Když ovšem přijde čas na podání hlášení, tak to se váš snaživý parťák žene dopředu. Jo, tak to v životě chodí, jen si zvykejte, že cedíte krev a výsledky vaší práce se chlubí někdo jiný. Tento článek původně vyšel v časopisu Stáhněte si: Demo Související články: Novinky a vše o předešlých dílech CSI... |
Tomáš Mayer | |
editor: autor časoopisu GameStar |