Najdete je pochopitelně i v Call of Duty: Black Ops, o které se z pozice vývojářského týmu tentokrát postaralo, fanoušky ne zrovna uznávané, studio Treyarch. Pro něj mělo být Black Ops jakousi finální zkouškou, která má odpovědět na otázku, zda jsou tito kalifornští vývojáři schopni vyprodukovat hru, která bude alespoň srovnatelná s Modern Warfare 2 a dalšími díly série, které nesou podpis Infinity Ward.
Agent bez minulosti
Treyarch se v Black Ops snaží vyrovnat svým slavnějším kolegům, jak to jen jde. Příběh Alexe Masona a lidí z jeho blízkého okolí je vyprávěn přesně tak, jak očekáváte – rychle, adrenalinově a trochu zmateně. Se záplavou informací, které na Masona, toho času připoutaného k elektrickému křeslu, chrlí tajemný muž za sklem, je docela obtížné držet krok. Konspirace, války, infiltrace, zrady a nečekaná setkání i loučení. To je příběh Black Ops ve zkratce a nutno uznat, že za určitou zmatečností se skrývá poměrně slušný béčkový politický thriller.
Vyslýchaný Mason se musí vypořádat se vzpomínkami na všechny důležité akce, kterých se v minulosti zúčastnil, a vyprávění obohatí i několik epizod s ostatními hrdiny příběhu v hlavní roli. Díky tomu nebyli autoři omezeni ani časem ani místem vyprávění, a v Black Ops se tudíž podíváte na atraktivní místa doslova po celém světě. Ať už se ocitnete ve Vietnamu, Laosu, Rusku nebo na Kubě, pokaždé si můžete být jisti spektakulární podívanou. Žádné komorní mise se v Black Ops nekonají a i přes několik málo poklidnějších okamžiků se vždy jako tsunami přežene obří přestřelka, která vás nenechá vydechnout. Ostatně, každé vydechnutí může být vaším posledním.
Nezastavuj se!
Stejně jako předchozí díly CoD i Black Ops jsou samozřejmě založeny na skriptovaných scénách, které mají hráčům hned od začátku otevřít pusu dokořán. Nevýhody, které tento přístup nese, jsou všem známé, ovšem v Infinity Ward byli vždy schopni je poměrně dobře zamaskovat. Treyarchu se to bohužel v Black Ops daří o poznání hůře a okamžiků, kdy do uší znějící dramatická hudba kontrastuje s naprostou strnulostí okolí, které trpělivě čeká na váš krok, je poměrně dost.
Druhým extrémem jsou pak situace, kdy se třeba jen na chvíli zapomenete za svými spolubojovníky, kteří probíhají mezi kulkami zručností Chucka Norrise. Tehdy totiž takřka bez výjimky umíráte pod brutální salvou střel. A ten samý osud vás potká i jindy, pokaždé, když se byť jen nepatrně odkloníte od postupu nalajnovaného vývojáři. S občasnými výkyvy tohoto typu se v naskriptovaných hrách musí počítat, v Black Ops je ale problém v tom, že hra se pokaždé chová jinak, a tudíž nelogicky.
V jedné scéně dostáváte, skrčeni za pořádně bytelným krytem, jednu ránu za druhou (a to přesto, že vedle vás stojí spolubojovník a v pohodě střílí kolem), jinde vám k ukrytí postačí dřevěný stůl. Někde je kulomet takřka neporazitelnou zbraní, a když z něj střílíte, nepřátelé nemají šanci vás dostat – když se ale o pár minut později postavíte za stejnou zbraň znovu, smrt vás nemine, a to přesto, že kolem vás stojí ostatní bratři ve zbrani.
Nesnažím se zde upozornit na nerealističnost, nevadí mi dokonce ani linearita, ale každá hra zkrátka musí mít svá vnitřní pravidla, která platí pokaždé. Black Ops je ale bohužel nemá a jediným důsledkem toho je, že na vyšších obtížnostech budete neustále trestáni za prohřešky, které si sami ani nebudete mít čas uvědomit. Když se toto všechno navíc spojí se situacemi, kdy se na vás hrnou nekonečné vlny nepřátel do té doby, než uděláte to, co se po vás chce (což ale může vzhledem k výše řečenému chvíli trvat), nemůže to vyústit v jiný výsledek než v sérii frustrujících okamžiků, které nemůže za zábavu považovat snad ani ten největší masochista.
Call of Duty 2010
Kdyby se v herních kritikách hodnotila položka „výprava“, dosáhli by lidé z Treyarch s Black Ops k nejvyšším příčkám. Ucházející prostředí a zajímavé lokace ještě umocňuje perfektní ozvučení a výborná grafika (zejména obličejů). Z Black Ops se tak stává herní ekvivalent filmů Michaela Baye, a to říkám bez jakékoliv nadsázky nebo ironie.
Velkorysý rozpočet na vývoj hry je vidět na každém kroku, hrdinové příběhu jsou nadabovaní slavnými hollywoodskými herci (za všechny jmenujme Garyho Oldmana, Sama Worthingtona nebo Eda Harrise), k dispozici máte obrovské množství hezky zpracovaných zbraní, na pozadí hrají klasické licencované songy a člověk si občas říká, že i vojáci kolem mají po kapsách balíky stodolarovek.
Investice nacpané do jiných složek hry ale podle všeho osekaly rozpočet na umělou inteligenci. Ano, naskriptované hry ji ani moc nepotřebují, říkáte si, a máte nepochybně část pravdy. Ale Black Ops skutečně v některých chvílích připomíná sraz sebevrahů. Zatímco nepřátelé na vás nabíhají ve stylu Serious Sama, vaši spolubojovníci nemají na práci nic lepšího než skákat do proudu vašich střel a následně vám za to nadávat. V multiplayeru, o kterém již nyní připravuje článek Dan Vávra, samozřejmě tyto problémy odpadají, ale zážitek ze hry pro jednoho hráče nepochybně snižují.
Kolik?
V rámci svého subžánru, říkejme mu třeba casual střílečky, je Black Ops slušnou hrou, která přináší většinu toho, co od ní fandové mohou čekat. Přes všechno výše řečené se při hraní nebudete nudit a během osmi až devíti hodin, které vám hraní singleplayeru Black Ops zabere, uvidíte řadu scén, které vám jiné současné hry zkrátka nenabídnou.
Zatímco singleplayerová část hry by si na naší stupnici nevysloužila sama o sobě více než šestku, díky kvalitnímu multiplayeru, jehož recenzi najdete v tomto článku, se výsledné hodnocení hry (zohledňující single i multiplayer) přeci jen posunulo o stupínek výše viz verdikt.
