První a druhý díl série Army of Two jsem měl rád. Obě hry kombinovaly ujeté charaktery ústřední dvojice postav s béčkovou akcí a patřičně nepatřičnými vtípky, ale hlavně kladly velký důraz na kooperaci, kterou dnešní střílečky z pohledu třetí osoby nepropagují v takové míře, v jaké by mohly. Když byla oznámena Army of Two: The Devil's Cartel, začal jsem se tudíž těšit na pořádnou dávku propracované kooperace.

Že se nevrací Salem a Rios (tedy, oni se vrací, ale jen ve vedlejších rolích) a místo nich dostanete do rukou Alphu a Brava, moc nevadí. Masky jsou masky, a pokud to zase bude stejná akce ve stylu Mizerů nebo ještě ujetější, tak je celkem jedno, jak si budou vaši svěřenci říkat. Pravdou ale je, že interakce obou žoldáků už není tak mile přehnaná, jako bývala. Příběh hraje na serióznější notu, což ale samo o sobě nebrání typicky americkému „parťáckému“ žvanění. Vzhledem k tomu, že i tady se však ubralo na absurditě, už nejsou macho hlášky vtipné, ale spíš otravné.

Kdyby mi před dvěma lety někdo řekl, že budu fanda Napoleonských válek, nevěřil bych mu. Střih. O dva roky později už se má vše úplně jinak. Po pročtení desítek knih jsem se nadšeně vrhl na novou strategii od Paradoxu, která pod názvem March of the Eagles zpracovává právě toto období z mírumilovných dějin Evropy. I když, nadšeně... Zrovna systém strategií od Paradoxu nepovažuji za silný v kramflecích ohledně válek, bojových vřav a hlavně bitev, které se motají kolem složité logistiky a taktických manévrů, což jsou právě Napoleonské války.

Pro March of the Eagles byl ovšem Clausewitz Engine upraven dosti specificky, aby co nejvíce podpořil vojenskou složku věci a bohužel utlumil všechny ostatní. Základní princip nepřekvapuje – zmocníte se velení jedné z hlavních mocností v roce 1805, do roku 1820 musíte dobýt klíčová území a stát se tak vládci Evropy. Ale cíl není moc důležitý, jde primárně o to si pořádně užít ona válečná léta. Dojít k celkovému vítězství bez pořádných porážek a manévrů by totiž nebyla zábava.

Typická budovatelská strategie vypadá tak, že stavíte nějaký ten zábavní park (Theme Park), budujete tropický ráj (Tropico) nebo si hrajete s vláčky a autíčky (Transport Tycoon). To vše s cílem neprodělat své virtuální kalhoty, splnit v poklidném tempu několik stanovených cílů a během pár hodin strávených u jedné mapy především dostatečně relaxovat a vypiplat dané místo či společnost k obrazu svému.

A Game of Dwarves přichází s modifikací téhle formulky. Zatuchlý pach kamenných slují, dolování vzácných minerálů a kutání místností podobně jako v Dungeon Keeper zní jako skvělé osvěžení již tak povedeného konceptu. A ono je, jen s sebou bohužel přináší několik nedokonale zabroušených hran.

Hry. Hrajete hry? No jistě. Tvoříte je? Je to klidně možné. A teď vaše polovičky. Hrají hry? Nejspíš ne. A tvoří je? Julku do ohně za to, že ne.

Leč přesně takhle vznikl Driftmoon. Je výsledkem sedmileté manželské spolupráce finského páru Ville a Anne Mönkkönen, kteří jej léta kuchtili ve svém soukromém studiu Instant Kindoms. Některé páry dělají děti, některé páry dělají hry. Love story jak z nejdivočejšího snu, nejraději bych to teď utnul, zazvonil zvonem, udělil 11/10 a šel do koutku závidět Villovi jeho choť. Ba ne, tak lehké to mít nebudou.

Ačkoliv nedávno vyšel Hitman: Absolution, na rovinu se přiznávám, že posledního Hitmana jsem hrál před zhruba sedmi lety. Mám na sérii skvělé vzpomínky plné adrenalinu, ničím nezkalených zážitků a vědomí jisté dokonalosti, kterou už přece nikdo nemůže překonat. Hitman hry mám zkrátka pokryté milosrdným hávem nostalgie, a když se na ně dívám zpětně, tak jedině přes růžové brýle.

V zásadě se tak nerad ke všem těm z duše milovaným hrám vracím. Soudobá realita někdy dokáže vaši nostalgii zkopat, poplivat a kdoví jak ještě zneuctít. Ne nutně vždy, protože některé žánry a hry srovnání se současnými trendy snesou v pohodě. Jsou ale takové, které bolestně zastarávají a jejich opětovné hraní vás pouze okrádá o nádherné vzpomínky. Následující řádky se tak budou zabývat hlavně tím, jestli Hitman hry, poskládané do kompilace Hitman: HD Trilogy, zkoušku časem přežily se ctí, nebo by se raději měly jít zahrabat.

Jedno je jisté: ostrov Proteus se o vás nezajímá. Je mu úplně jedno, kdo jste, co děláte a kam jdete. Existuje v rozporu: jen sám pro sebe a pro všechny zároveň. Stojí mezi dimenzemi, časem i prostorem. Nejste v něm důležití, ale máte se od něj co naučit o hrách a možná sami o sobě. Stejně jako inteligentní oceán v Lemově Solaris vás jeho existence začne provokovat, budete se ho ptát, zkoumat a uplatňovat na něj logiku a dekonstrukci.

Proteus vás nechá. Protože je mu to jedno. V Proteu se můžete k nepříčetnosti rozzuřit, ale také uklidnit a v bláhové naději, že ho konečně položíte na lopatky, se k němu vracet. Proteus jsou barvy, Proteus je hudba, Proteus je čas, Proteus je příroda, Proteus je postmoderní experiment.

Amerika ve dvacátých a třicátých letech, to byla prohibice, gangy, zločin a v herní historii i velice slušná zábava (Mafia, Godfather). A taky nádherně stylová hudba, která jen krátkým zabrnkáním dokáže nostalgickou atmosféru plnou svištících projektilů z Tommy Gunů vytvořit. Omerta: City of Gangsters se rozhodla toto pohříchu herně nepříliš využívané období poměrně originálně uchopit jako kombinaci budovatelské a tahové strategie, u níž právě atmosféra měla hrát jednu z hlavních rolí.

A ono tady všechno je – zmiňovaná hudba, černobílé prostřihy, odkazy na legendární prohibiční plakáty, zkorumpovaní policajti, mafiáni v kvádrech, kteří pro revolver nebo automat nejdou daleko... Jenže tomu všemu podráží nohy to nejpodstatnější – hra samotná.

Když Petr Poláček přišel s návrhem na recenzování Zafehouse: Diaries, zareagoval jsem po přečtení popisu na ZafeHouse.com slovy: „Vůbec nechápu, co to je, a jak se to hraje, ale OK.“ Na to Petr Poláček odvětil, že on také nechápe, a že co se nedá pochopit, to je dobré zrecenzovat, aby to pochopili jiní a mohli si odnést ponaučení, že i nepochopitelné hry si ve skutečnosti zaslouží pozornost. S tím se rozloučil a nechal mě se Zafehouse: Diaries.

Po několika týdnech opatrného hraní (opatrného, protože s touhle brutální hrou si to nechcete rozházet) mohu poučeně konstatovat, že Zafehouse: Diaries je textová survival tahová strategie, ve které manipulujete s osudy skupinky přežívajících v rámci zombifikovaného města, aniž byste viděli jediného zombíka. Nu, když se Čekání na Godota dá hrát bez Godota, tak proč byste ve hře o zombících měli vidět nějaké zombíky. Úplně přeci stačí, když je uslyšíte.

Série Gears of War podle mě nabídla jedny nejlepších third-person akcí současné generace konzolí. Od prvního dílu se Epic Games dařilo přidávat nové a nové věci, které systematicky zážitek vylepšovaly a spolu s atmosféricky podaným příběhem vše gradovalo v epickém finále Gears of War 3. Když bylo tedy oznámeno, že v rámci série vznikne příběhový prequel, do stropu jsem z toho rozhodně neskákal.

Samozřejmě, že Epic svou zlatou značku nezařízne, ale tak brzy po finiši přijít s vedlejším příběhem? Když se pak přidal fakt, že za hrou budou stát lidé z People Can Fly (mají na kontě solidní a zábavný Bulletstorm), začalo to trochu zavánět experimentem. Na druhou stranu je ale hlavním hrdinou Gears of War: Judgment Baird, můj nejoblíbenější člen původní bandy. Jeho sarkastické hlášky a povaha fatalistického rebela prostě byly zábavné. A začal jsem přemýšlet nad tím, co vše by šlo dát do prequelu a najednou mi to neznělo jako v zásadě špatný nápad...

Série Castlevania ušla během své existence neuvěřitelně dlouhou a klikatou cestu. Od prvních dílů, které jsou pověstné svou obtížností, přes 3D inkarnace, v nichž hráče zabíjela hlavně kamera, až po současnost, kdy si série vzala v titulu Castlevania: Lords of Shadow slovo restart opravdu k srdci, vykradla nejednu značku a půjčila si spousty triků od současných rubaček jako God of War či Bayonetta. Výsledek nebyl špatný, proto není k podivu, že se chystá pokračování, které však na „jedničku“ nenavazuje přímo a s původní hrou je spojuje právě handheldový pokus Mirror of Fate.

Pokud se vám ježí chlupy z představy, že se dočkáte další bezmyšlenkovité rubačky zatížené na quick-time eventy a efekty, do jisté míry se děsíte oprávněně. Než ale nad hrou okamžitě zlomíte hůl, vězte, že nic není úplně takové, jaké se na první pohled zdá.