Eador: Masters of the Broken World je něco jako dort, který si v jedné z klasických českých pohádek od Josefa Čapka vařili pejsek s kočičkou. Na rozdíl od cukrářského výrobku z pohádky je však Eador produkt chutný. Pokud ho tedy budou hrát ostřílení stratégové, kteří mu prominou několik technických chyb a dost neintuitivní uživatelské rozhraní.

Tahová fantasy strategie Eador: Masters of the Broken World pro mě byla jednou z nejočekávanějších her tohoto roku hned z několika důvodů. Tvůrci z ruského studia Snow Birds slibovali, že do ní zakomponují ty nejlepší prvky, které se napříč žánrem doposud objevily, přičemž hbitě dodávali, že hlavní inspiraci čerpají v kultovní sérii Heroes of Might & Magic. Jejich ambice tedy nebyly příliš skromné, ale jde pouze o to, jak se s nimi popasovali.

Píše se rok 2007. Krvavé slunce se skrz jedovaté mraky dívá na zpustošenou krajinu obydlenou draky s laserovým pohledem, zmutovanými krokodýly a fosforeskujícími pštrosy. Kybernetičtí vojáci Omega Force hlídají pevnosti obehnané silovými poli a z jejich podzemních laboratoří se ozývá nářek vědců přinucených k práci na zkázonosné zbrani. Z Kanady se stala kyselá pláň plná radioaktivity a Spojené státy bojují se Sovětským svazem. Hrajete Far Cry 3. A nestačíte se divit.

Levoboček série Far Cry s podtitulem Blood Dragon je malou, ovšem nikoliv zanedbatelnou hrou. Důsledně kopíruje principy svých velkých sourozenců, ale liší se od nich rozvernou prezentací plnou lásky k šestnáctibitové éře i akčním filmům z osmdesátých let.

Kdo by vyhrál, kdyby se do sebe pustili Batman a Superman? A co třeba Aquaman s Lexem Luthorem? Nebo Flash s Green Lanternem? Na spousty z těchto otázek nějaký ten komiks ze stáje DC asi odpoví, ale s jistotou vám to neřeknu, protože mé srdce patří Marvelu a celému univerzu DC se věnuji jen okrajově. V případě Injustice: Gods Among Us by tak neměly hrát jakoukoli roli nějaké mé pozitivní pocity vůči předloze.

Nejsem si také jist, zda právě pozadí hry nějak více zapůsobí v našich končinách, kde tyto slavné komiksy nepatří mezi pilíře popkulturní zábavy a kromě Batmana a Supermana asi většina o hrdinech DC moc neví (a při mizerných filmových adaptacích jako byl Green Lantern se není čemu divit). Ale bez ohledu na to je třeba vědět ještě jednu věc – Injustice: Gods Among Us je zatraceně dobrá bojovka.

Mariův brácha Luigi kdysi (psal se rok 2002) na GameCube za pomoci vysavače lovil duchy a v Nintendu si řekli, že by nebylo špatné tuhle herní mechaniku oživit. Kníratý instalatér v zeleném tričku se proto nedobrovolně vydává zachránit Evershade Valley před nájezdem jindy mírumilovných duchů, kteří vlivem zlého kouzla zešíleli a páchají neplechu.

Hrdina, co je strachy bez sebe, což je samo o sobě důležitým humorným aspektem, který poměrně bezkrvou postavu instalatéra sympaticky oživuje a přináší blíže k hráči, tak musí s vysavačem PolterGust 5000 zahnat duchy ve všech pěti strašidelných domech, které hra nabízí. Budě to děsivé zábavné, nebo děsivě ...děsivé?

Ať už patříte mezi herní veterány nebo ne, možná na YouTube sledujete video kompilace či dokumenty, které mapují historii interaktivní zábavy. Už ze základní školy ale všichni víme, že z pouhého přednesu si člověk toho dějepisu příliš nezapamatuje, protože vědomosti se do hlavy nejlépe vryjí autentickými zážitky. Právě proto přichází ke slovu Evoland. Nejde sice o stroj času, tak daleko to francouzští tvůrci ze Shiro Games nedotáhli, ale je to hra o hrách.

Konkrétně je to hra o starých hrách, o nových hrách, o RPG hrách a akčně-adventurních hrách, navíc s důrazem na japonskou produkci. Evoland začíná příznačně v roce 1986 a končí plus mínus v současnosti, a skrze vlastní svět s tuctovým fantasy dobrodružstvím imituje klasiky jako The Legend of Zelda, Final Fantasy, Dragon Quest a Diablo.

Trhlá a dekadentní. Jaká jiná vlastně může být hra, kterou zakázali v Německu? Ale vážně. Dead Island: Riptide má v sobě zvláštní kouzlo přitažlivosti. Je krásná, dynamická a chvílemi i extrémně zábavná, přestože dokáže být i neurvalá, nešetří hejskovskými manýry a hýří divnými chybami.

Ale člověk má snahu s hrou tak nějak soucítit. Aspoň ze začátku. Kvůli příběhu. Vše začalo jako tropická rajská dovolená, ale pak jako obvykle přišlo infekční peklo, které by nechtěla odškodnit žádná pojišťovna. I když... počet reklamací ze zombíkovsky zamořeného ostrova se logicky musí rovnat nule. Ten, kdo by měl nárok stěžovat si, že mu slečna Zhoubná vypila drink, už totiž samozřejmě nežije. Kus absurdnosti v Riptide rozhodně je. Jak po stránce zamýšlené hratelnosti, což je určitě klad, tak i bohužel v její kolísavé kvalitě, nakažené prvním dílem.

Říkejte si tomu extrém, ale neupravená nebo lehce faceliftovaná HD retra by měla vycházet úplně zdarma. Pokud si totiž lidé zvyknout kupovat jednu hru dvakrát, stanou se bezcenné remaky normou a velet jim bude Age of Empires II: HD Edition. Tahle hra stojí pět set korun, ale ve skutečnosti má úplně stejnou hodnotu, jako starý originál ze zaprášené krabičky. Tedy nulovou. Vzhledem k tomu, co nabízí, je to hotový výron nesoudnosti.

AoE II HD prý vznikala devět měsíců, ale podle toho, co jsem viděl a zažil, musela tahle věc ležet osm a půl měsíce v šuplíku, a pak dostala profilovku na Steamu. Není totiž možné, aby po skutečně profesionální práci nabídla remasterovaná hra oproti originálu pouze širokoúhlý obraz s vyšším rozlišením a ladné spuštění na moderních systémech. To je opravdu málo. A pokud budete lupou pátrat po nějakých dalších změnách, objevíte v HD "ejdžích" jen podivné nápady, ze kterých čiší buď nekvalita, nebo nesmyslnost.

Walking Dead je v těchto měsících fenomén. Z dobrého komiksu se vyklubal kvalitní seriál (ano, druhá řada byla do dvou třetin utrpení, ale ricktatura to snad vynahradila) a bylo jen otázkou času, kdy se objeví hry, které by ze seriálu Walking Dead vycházely. Dočkali jsme se tedy adventury Walking Dead od Telltale, a ačkoliv ji nehodnotím tak vysoko, jako skalní fandové, za zpracování předlohy ji rád pochválím.

Proč se ale spokojit s jednou úspěšnou hrou, když by známá značka utáhla více projektů. A právě tady přichází na scénu akční hry The Walking Dead: Survival Instinct. Na pomoc si bere toho nejpovolanějšího, totiž vidláka Daryla, který se propracoval z vedlejší postavy rasistického rednecka s kuší až na post miláčka publika, co má jen nedořešené problémy se starším bratrem Merlem.

Čeští chlapi se odjakživa dělí na drsňáky a měkoně, optimisty a pesimisty, Sparťany a Slávisty, egoisty a altruisty, trenkaře a slipaře, ale v neposlední řadě i na ty, kteří si v mládí buď hráli se stavebnicí Merkur, nebo trávili své dětství u Lega. A přestože spousta z nás by si přála někdy zahrát hity jako Merkur: Batman nebo Merkur: Star Wars, faktem je, že v globálním měřítku je posledně jmenovaná skupina v totální převaze. V důsledku toho nese zřejmě nejlepší hra pro konzoli Wii U název LEGO City: Undercover.

„Milostný dopis fanouškům“ je jedna z mnoha floskulí, jaké herní kritici často užívají k jednoduché charakterizaci hry, kterou jim šéfredaktor hodil na stůj s jasným rozkazem „zrecenzuj to“. Snaží se tím říct, že jde o hru, která je bez výhrad střižená na tělo dost specifické skupině hráčů a objektivně v řadě aspektů chybuje, ale zároveň má něco, co ze všech těch chyb dělá pozitivní atributy. Jistě, jenom pro úzkou skupinu hráčů, ale právě v této výlučnosti spočívá pro fanoušky nezanedbatelné kouzlo a přitažlivost.

Kdo by si nepřipadal jako borec, když dobře ví, že jenom on a hrstka vyvolených dokáže pochopit hloubku soubojového systému, o elementárním porozumění bizarního příběhu ani nemluvě. Metal Gear Rising: Revengeance v je typická ukázka „milostného dopisu fanouškům“. Jen se hra sama nemůže v mnoha okamžicích rozhodnout, jestli cílí na fanoušky Metal Gear série, nebo příznivce bojovek ze stáje Platinum Games.