Říká se, že Vikingové objevili Ameriku dlouho před tím, než v ní přistál Kryštof Kolumbus. Na rozdíl od udatných seveřanů z King's Bounty: Warriors of the North nebojovali s tisícovkami zombíků, rytířů ani upírů a nepoměřili síly s trpaslíky, piráty a steampunkovými mechy. Pod vedením Olafa na létajícím koni neosvobodili zotročené národy a nepomohli desítkám průměrných obyvatel s jejich životními bolístkami. Jestli ano, tak o tom historie pomlčela.

King's Bounty: Warriors of the North ovšem nemlčí a dává Vikingům široké pole působnosti v pohádkových krajinách. Chcete vyslat do boje bezohledné berserkry? Házet po nepřátelích kamení? Zmrazit je druidskou ledovou bouří nebo zatarasit urostlým jarlem jejich postup a zpražit je magií od samotných valkýr? Můžete. A to všechno v tahových bitvách. Silný zážitek z příběhové strategie vás uvede do transu, ve kterém lehce přeslechnete slova ďábelského našeptávače: tohle už přece hraješ po čtvrté, kde je nějaká inovace?

Jejda, to už je zase podzim? Mohli bychom Needům zas a znovu počítat letokruhy, ohlížet se přes rameno a mudrovat nad tím, že poslední The Run a staronový Most Wanted mají asi tolik společného, co má Veyron s Trabantem. Ale proč se vzájemně zdržovat. Rovnou přeskočíme hodnocení exteriéru a interiéru a nastartujeme. Hmm, nezní to špatně. Dokonce to zní povědomě. Hádanka: Je to závodní arkáda, ale NfS to není. Co to je?

Je 6. června 1966 a manželům Wagnerovým se právě narodil syn Lucius. Už mysteriózní datum narození mělo být pro rodinu amerického senátora varováním… První roky života malého Lucia probíhají stejně, jako u ostatních malých dětí. Zlom nastává přesně v den jeho šestých narozenin. Od toho dne se pomalu, ale jistě začíná odvíjet zkáza rodu Wagnerů, jejichž poslední pokolení jsou úzce spjata s vysokými politickými funkcemi.

Právě politický mamon a chamtivost po ještě větší moci přimějí Luciova děda Fabia k sepsání smlouvy s ďáblem, přičemž jednou z podmínek smlouvy je duše na prvorozeného vnuka, která propadne peklu. Sám Lucifer si tuto duši podmaňuje v den Luciových šestých narozenin a přispěje k přeměně mladého hocha na vraždící bestii. Takto začíná prvotina finských Shiver Games s názvem Lucius.

Master Chief a Cortana se vrací. On není napaden Floodem a nezmutoval do podivného superhybrida, ona je AI, které už prošla záruka, a hodiny nemilosrdně odtikávají do okamžiku, kdy se ponoří do naprostého šílenství a zahlcení informacemi. Oba se nachází v troskách lodi, na nichž unikli na konci trojky, oba volá znovu lidstvo do zbraně, aby riskovali své "životy" v boji za ty, kteří se o tom možná ani nedozví.

Sérii Halo lze velebit pro její svérázné a malebné universum, které se od začátku úspěšně prezentuje skrze nemluvného hlavního hrdinu bez větší dávky emocí (což z něj dělá ikonu), vedlejší postavy, protivníky a svojské vizuální pojetí... Jednoduše, Halo je zábavný virtuální svět, který stojí za to expandovat v dalších knihách, komiksech, seriálech, ale hlavně hrách. Takže jsem měl radost, když vyšlo najevo, že Microsoft hodlá na původní trilogii navázat novými příhodami Master Chiefa v Halo 4. V jeho podání totiž dostáváme tu nejčistší space operu, jakou si lze představit.

Ze starého kontinentu na nový. Z vrcholu lidské tvořivosti a architektury, která vyráží dech, do malebné divočiny a puritánsky ubíjejících dřevěných měst. Z tajného boje mezi asasíny a templáři do boje jednoho národa s druhým, kde se výše jmenovaní prolínají spíše nezřetelně. Z politických pletek ve Středomoří ke zrodu Spojených států amerických. Od lakonického a arogantního muslima, přes šarmantního a ironického Itala k indiánskému míšenci.

Vítejte v Assassin's Creed III - hře, která převedla známou značku definitivně do věku střelného prachu a politiky, která není zákulisní a rafinovaná, ale projevuje se bitvami tisíců mužů a zrodem i ničením národů. Neztratila tím ale série něco ze své výlučnosti? 

Hned zkraje se přiznám, a možná to pro některé z vás bude důvod, abyste se rovnou vrátili k volantům svých hardcore simulátorů, že jsem se na Forza Horizon těšil. Hluboko v srdci mám totiž pro tyhle „simulace“ silničních flákačů slabost. To samozřejmě nevylučuje skoro fanatickou oddanost závodním okruhům, speciálům a osekávání vteřinek na Nordschleife. Jenže čas od času člověk potřebuje vypnout. A předstírat relaxační jízdu v uhlově černém Mustangu první generace, snažíc se jet třeba Road Atlanta rychlostí pod sto mil za hodinu, to prostě vypadá hloupě.

Chtě nechtě si musíte vybrat jinou hru, třeba Test Drive Unlimited, a zavřít obě oči nad tím, že mnohem víc, než automobilovou hru, připomíná arkádové ježdění s motorovými čluny. Proto mě přirozeně představa, že někdo zkombinuje volné ježdění s fyzikou, která už před lety našla ideální středobod mezi jakž takž realismem a velmi přístupným blbnutím, velmi lákala.

Podívejte, co si budeme povídat. Dva roky staré znovuzrození značky Medal of Honor nebyla žádná pecka, a nebýt vývojářů z DICE, kteří pro něj napsali povedený multiplayer, neštěkl by po něm ani pes. V EA to nicméně vidí jinak, dost možná přesně opačně.

K vývoji pokračování s podtitulem Warfighter totiž už DICE nepozvali vůbec a nechali ho kompletně v rukou studia Danger Close, které minule dělalo hru pro jednoho hráče. Těžko říct, jestli si v EA mysleli, že se vývojáři poučili ze svých chyb a vytvoří jim kvalitní produkt, nebo prostě nikdo jiný nechtěl na tu nudu z minula navazovat. Buď jak buď, svěřovat jim nový díl, jak se ukazuje, byla velká chyba.

Čím to je, že si srdce fanoušků čím dál více a častěji získávají hry, o něž by před lety, v době překotného vývoje herních technologií, neměl nikdo zájem? Nebo by zájem byl, ale nebyl způsob, jak je k lidem dostat? Spíše bych vsadil na druhou možnost. Každopádně, Cortex Command je typickým příkladem takové hry.

Tato hra má za sebou opravdu dlouhý vývoj, obestírá ji zajímavá legenda o vývoji, a vypadá, jako by vypadla z nějakého stařičkého počítače s MS-DOS. Přesto za jistých okolností umí pobavit, což potvrzuje i silná fanouškovská základna, která na finální verzi hry čekala řadu let a před několika týdny se toho dočkala. Bude spokojená?

Většinu herních návratů nemá smysl hodnotit. Na to jsou remaky a remasterované edice až příliš pochybným byznysem. Pokud je vůbec o čem psát, většinou se staré klasice ukřivdí už v samotném studiu, které v honbě za rychlými penězi stráví více času střiháním reklamních trailerů, než skutečným oživováním mrtvého. A novinář pak musí za slabou přidanou hodnotu hru pokárat, přestože ji třeba dříve miloval Pokud se takové Crazy Taxi od Segy vrací na současné konzole a je to zároveň jeho největší i jediný trumf, je před takovou iniciativou lepší odpojit gamepad.

Na druhou stranu však plní obchody také hry typu novodobého UFa či Carrier Commandu, které si ze starých předloh berou jen to nejzákladnější, a pak už na ně roubují své vlastní nápady. Takové projekty své místo v médiích mají. A jak je na tom DOOM 3 BFG Edition? Ten se také sluší zrecenzovat, ale z trochu jiných důvodů. Jeho hodnocení má být spíše výstrahou. Id Software s touhle remasterovanou klasikou moc parády neudělalo.

Demaky a jiné retro rarity nerecenzujeme tak často, proto bylo Retro City Rampage vskutku neobvyklým soustem ke kritickému zkonzumování. Co je to vlastně za hru? Na první pohled je to další z mnoha pokusů o rozezvučení struny nostalgie. Armáda starších hráčů, ochotných se ohlédnout do minulosti, se samozřejmě každým rokem rozrůstá, a není proto divu, že je současný trh zaplaven obnovenými plošinovkami, mnoha remaky starých fláků a dokonce i starými neupravenými hity, které vydavatel pouze znova zprovozní a označí je nálepkou „classics“.

Retro City Rampage je však trochu jiný výlet do minulosti. Je velmi zvláštní, netradiční a svým způsobem i ojedinělý. A to hned z několika důvodů. Předně, když už chce dneska někdo vydělat na nostalgii, neriskuje a vyrábí hru přesně dle dobové doktríny. Takřka pásovou výrobou tedy vznikají 2D plošinovky, obohacené maximálně o hezký výtvarný styl a fyzikální engine. Retro City jde však proti všem zažitým představám, a přestože se plnou měrou ohlíží za osmdesátými léty a jejich osmibitovým hraním, dělá to skrz žánr, který v této době paradoxně ještě neexistoval. Retro City Rampage je totiž městská akce - se vším, co k tomu patří.