Samozřejmě se jednalo o betaverzi a nikoliv o plnou a finální hru. K té se dostat, panečku! To by nebylo šimrání v břiše, ale jednoznačně infarkt, který bych se snažil přivodit i několika svým přátelům, jímž bych telefonoval a zcela sobecky se chlubil takovou výsadou. Pro ty, co už několik měsíců nespí klidným spánkem a těší se na návrat legendy, by taková informace byla jako pořádně silná facka.
Úvodní kampaň: Hurá do Tristramu
Blizzard v betě odkryl další kousek z chystané trojky, konkrétně část úvodní kampaně, multiplayer a především pak ukázal všechny charaktery pěkně pohromadě. Nabídku pětice hrdinů otevírá oblíbený klasik boje nablízko, Barbar. Lovec démonů bojuje na dálku, používá především luk a šípy, nicméně nemá problém ani s výbušninami, a když už se k němu nepřátelé přiblíží, dokáže pomocí úhybných manévrů nabrat opět bezpečnou vzdálenost k útoku.
Mnich je svatý muž a jeho největší předností jsou především všelijaké útoky božské síly. Je to drsňák v kutně, který dokáže vběhnout do hloučku nepřátel, nadělat pořádnou paseku a zase se rychle stáhnout do bezpečí. Witch Doctor svým vzhledem připomíná všelijaké šamany domorodých indiánských kmenů. Nicméně, jeho hlavním cílem není ohlupovat své spolubojovníky tancem, ale rozsévat děs a hrůzu v očích nepřátel.
Tenhle typ bojovníka postává kdesi v pozadí a na monstra raději sesílá vyvolané démony a mrtvé. Umí to však i se zbraněmi, přesto jeho silnější devizou budou všelijaké výbušné lebky. Kouzelník je oproti všem předchozím postavám, u nichž se jedná o zajímavý mix různých forem magie a síly, jasně čitelným starosvětským čarodějem, jehož nejsilnější devízou jsou hůlky a kouzelnické hole. Umí sesílat všelijaká smrtelná kouzla a nejlépe se bude cítit, když si uchová od nepřátel bezpečný odstup.
Pětice hrdinů
Tahle (nyní už notoricky) známá pětice postav, kterou všichni skloňují a v napjatém očekávání si představují, jaké to s nimi jednou bude, v betaverzi ožila a ukázala jednu nepsanou pravdu, Blizzard to s námi fakticky umí. Kdo čeká od třetího dílu revoluci v akčních RPG hrách a myslí si, že trojka přinese věci nebývalé a dosud neviděné, tak nejen že nehrál předchozí díly, ale asi nehrál žádnou hru od Blizzardu.
Diablo III mě dostalo, zapomněl jsem na čas, užíval si každé kliknutí myší, kochal se novými místy k prozkoumání a bavil se nad tuctovým, ale pořád velmi přitažlivým příběhem. Nebyl jsem uchvácen, dokonce jsem občas rozmrzele cítil, že to tu a tam mohlo být trochu jiné. Jenže po několika hodinách jsem zjistil, že mě hra nechce pustit a že blížící se konec v podobě likvidace jednoho nejmenovaného lokálního šéf padoucha, mě vrhá zpět k pocitům nejistoty a těšení se na finální verzi.
zdroj: Archiv
Chápete, co tím chci říci? Diablo III není a nebude revoluční hrou, nikdy o to ani nestála. Je to dokonale propracovaný herní systém, který nenabízí nic zbytečného a soustředí na to nejdůležitější - pobavit. Kdo chce řešit dialogy, příběh a vývoj postavy vždy považoval za nejdůležitější stavební kámen RPG, pak nemá hrát Diablo. Je to hack´n´ slash mlátička, která však ohromuje svým mystériem, zábavností i rozlehlostí a ukrutnou jednoduchostí vše završuje k naprosté spokojenosti všech.
Povšimněte si, že všichni ti, co Diablo vždycky odsuzovali pro tyto vyjmenované prvky, jej vždycky dohráli. Když se zeptáte svých přátel, kteří sedí u počítače jen občas, nárazově a nemají nějaký převeliký přehled o žánrech, pak právě pro ně bude Diablo synonymem pro RPG žánr.
Kamera je pro socky
Pamatuji si, když jsem si před lety přinesl domů dvojku a byl vnitřně zklamán z toho, že nemohu otáčet kamerou, což v té době byl zcela běžný prvek izometrického hraní. Nadával jsem nad zpátečnickým chováním vývojářů a až po drahně dlouhé době mi došlo, že kamerou hýbat nepotřebuji a že nějaké přibližování pohledu je také zcela zbytečné. Zoomovaní v betaverzi trojky také nenajdete a otáčení kamery chybí také. No a co.
Vůbec mi to nevadilo, měl jsem absolutní přehled o tom, kam jdu, kde jsem a kde jsou hlavně nepřátelé. Ihned jsem si vybavil zoufale chaotický pohled v PC verzi posledního Dungeon Siege a spokojeně kvitoval, že tvůrci Diabla nedali na všechny sýčky a proroky a drželi se svých znalostí a pohledu na věc. Ten nejdůležitější poznatek vám ale dojde až po několika desítkách minutách hraní. Cítíte se stejně jako před lety.
Jako byste vypnuli dvojku, pár měsíců nehráli a pustili si třetí díl, bez nějaké závaznější nutnosti pronikat do tajů ovládání. Vstup do třetího dílu lze popsat jednoduchým rčení o pocitech ryby ve vodě. A právě v tomhle tkví kouzlo úspěchu. Chceme hrát trojku? Chceme! Ale nechceme se nic učit a tápat! Potřebujeme pěkně polehounku vklouznout do starých holinek, začít se rozhlížet a změny vnímat bez negativních emocí. V tomto ohledu bude Blizzard sklízet asi opět jen samé kladné body.
Ach to Zlo
Ve světě monster a všelijakých příšer to opět vře. Zlo je za branami a hrdinovi nezbývá nic jiného, než se zhostit svého úkolu. Ujde jen několik kroků po pěšině, aby zjistil, že svět je plný nemrtvých a všelijakých zdeformovaných monster. Začne zabíjet, jednak mu není lhostejno, že se po světě potuluje taková sebranka a pak, fyzická likvidace nepřátel mu rozhodně nečiní žádné větší potíže.
Před branami Nového Tristramu je už pěkně rušno. Vojenské hlídky mají hodně práce s odrážením útoků rozpůlených těl tlejících zombie a jen přesně načasovaný příchod hrdiny odvrátí katastrofu. Díky téhle kratičké hrdinské výpomoci je mu otevřena brána do města a on tak vůbec poprvé může navštívit několik obchodníků a zajít do hospody.
Zjistí, že o jeho schopnostech už se leccos ví a je požádán mladičkou dívkou Leah, zda by nepomohl najít jejího strýce Deckarda Caina. Ano, je to ten chlápek, který nám pomáhal už před lety. Takže nezbývá nic jiného, než se vydat na cestu a legendárnímu mudrcovi, jehož dovednosti vždy stály proti zlu, pomoci.
Vypadá to prostě dobře
Diablo III mě dostalo na kolena. Takhle že vypadá betaverze? Znám hodně herních firem, které do těchto kvalit nedotáhnou ani finální produkt. Hra má schopnost pohltit a zaujmout, a jak již bylo napsáno, změny a decentní úpravy (převážně k lepšímu) začnete objevovat až v průběhu samotného hraní. Ano, grafika je hezčí (ještě aby nebyla), ale pokud čekáte gejzír efektů, můžete být zklamáni. Na druhou stranu všechno vypadá věrohodně, lahodí oku a na vyšším rozlišení jsou detaily opravdu krásné.
Sympatie a srdeční pouto si bude získávat i váš avatar - s každým kusem oblečení či zbroje se jeho vzhled bude po malých krůčcích měnit. Oceňovat však budete především vzhled okolí, detaily stromů, popraskaných zdí, efekty explozí a všelijakých komb při ataku sečnou zbraní, nikoliv podrobnosti svého geroje. Ani zde totiž nevadí absence zoomu a jen se tím potvrzuje, že rotující kamera a přibližování nejsou alfou a omegou dobře odvedené práce.
zdroj: Archiv
Na samotných soubojích se toho mnoho nezměnilo. Klikáte a volíte si všelijaké doplňující útoky nebo obraná komba, občas se během souboje napijete lahodného červeného moku a vyléčíte se. A hle, první změna. Nemůžete lemtat, co hrdlo ráčí! Určitá časová prodleva pro vypití dalšího lektvaru je zde. Dnes to již není něco neobvyklého a prostě k hernímu švindlu patří. A slibovaná změna s portálem do měst? Jo tak tady Blizzard slovo dodržel. Bojujete, jste v kruté řežbě, a pokud jste si špatně rozvrhli léčení, pak prostě a jednoduše nezdrhnete.
I ti největší mistři tuhle obezličku a fintu používali k útěku před hokynáře, kde dokoupili léčivo a vraceli se zpět do lítého boje. Dělal jsem to taky a považoval to za naprosto dokonalou strategii. Maršál Žukov hadr, že. Tak tady ani prd holenkové. Ale Blizzard není nelida a po nějaké době zjistíte, že v opravdové krizi se ocitnete převážně jen tehdy, když stojíte proti bossům, kteří kolem sebe kouzlí další potvory. Smrt v jakémkoliv jiném případě je spíš z nepozornosti. A ani lítá řežba před eliťákem není ztracena. Velmi často právě z jeho minionů vypadávají červené bublinky, přes které stačí přeběhnout a ihned vás hodí do cajku.
Svět, v němž můžete být
Chcete ještě jednou zopakovat mé pocity? Jasně, je to nadšení, těšení se na plnou verzi - teď ještě větší, než kdy před tím. Realistický Karel někde uvnitř mi říká, je to vlastně zachovalý původní koncept, ale o dost vylepšený a bez chyb. A hlavně připravený především pro nekonečné procházky s přáteli po virtuálních planinách, katedrálách a kobkách. Od druhého Diabla se doba hodně změnila a síťové hraní není jen nedílnou součástí hry, ale je zjevně převažujícím prvkem.
Příběh je skvěle napsaný, vámi procházený svět je samozřejmě jen váš, ale když vás samota bude zmáhat, můžete si k sobě přizvat pár přátel. Můžete craftovat zbraně, můžete je prodávat i kupovat na aukci, můžete ve svém Diablu klidně žít. Trojka bude událostí roku, bude úspěšným titulem, kterého se prodá neuvěřitelné množství.
Kreativci a herní intelektuálové budou nad úspěchem přemýšlet a říkat: "Sakra, vždyť tam není vůbec nic nového." První dojmy z hraní ale ukazují na jedno: Blizzard ví, co jeho zákazníci chtějí a strčí jim to rovnou pod nos. A mě nezbývá nic jiného, než doufat, že takhle báječně se budu bavit i nad zbytkem hry.
