Němý odboj
Amerika na kolenou už je téma známé z prvního Homefrontu, ale moudří vědí, že jednička to s příběhovým pozadím měla trošku jinak. Spíše než o pokračování lze mluvit o druhém Homefrontu jako o plnohodnotném restartu - nejen příběhovém, ale hlavně žánrovém. Jestliže první Homefront přešlapoval v mantinelech stanovených Call of Duty, Homefront: The Revolution se mění v žánrovou směsku, která koncept filmové střílečky oživuje taktickou akcí i stealthem. A zhruba 5 hodin hraní nového Homefrontu naznačuje, že i takhle divoká směska může fungovat.
Na titul, který prožil krach vydavatele a hned několik odkladů, to není pro začátek zase tak špatné. Není to ale jediné překvapení, které si tvůrci ze studia Dambuster (dříve Free Radical a následně Crytek UK) přichystali. Prezentovaný úvod celé hry naznačuje, že silnou stránkou má být i příběh, přestože hlavní hrdina - jeden z lídrů odboje - Ethan Brady za celou dobu nepromluví ani slovo.
Homefront: The Revolution se vůbec prezentuje jako žhavý kandidát na překvapení roku. Z nuzných očekávání křeše překvapivě solidní herní svět a příběh, který by asi nestačil třeba vypravěčskému mágu Kenu Levinovi, ale na studio, jehož poslední dobra hra se datuje dobrých 11 let nazpátek, jde o více než slušný počin. Novému Homefrontu totiž nechybí atmosféra ani solidní herecké výkony. V rámci možností, které autorům nabízí vyprávění příběhu přímo v enginu prostřednictvím konverzace a dění okolo vás, zvládli vytvořit uvěřitelnou, zajímavou a neokoukanou fikci. Ta navíc výborným způsobem staví na základech předchozí hry, která už sama leccos naťukla.
Amerika okupovaná Korejci je zkrátka sexy, a když hráč zabrousí například do takzvané žluté zóny, tedy oblasti Filadelfie, která je vyhrazena původním obyvatelům, dostane se mu zcela jiného zážitku, než když se protáhne tunelem jen o pár bloků dále do zóny červené, kde si Korejci a poslední zbytky odboje nic nedarují. Příběhové mise, které autoři ukázali, navíc nepostrádají ani morální otázky spojené s poměrně těžkým tématem - tvůrci se nebojí ani násilí či mučení. Škoda jen, že nemají schopnosti mistrů z Naughty Dog. Kde tvůrci The last of Us začínají, tam snahy Homefront: The Revolution končí.
Znamená to, že ačkoli jsou otázky morálky nastolovány, nijak se s nimi už dále ve hře nepracuje, a když vidíte příslušníky okupačních sil mlátit na ulicích děti, prostě to vidíte a tím to končí. Nebo když jedna z postav v rámci příběhu navrhne poměrně razantní způsob jak se vypořádat s kolaborací, scénář to jen přechází jako výstřel do tmy. Ačkoli tedy Homefront naznačil, že bude mít hlavu a patu a také zajímavě vytvořený herní svět, zároveň dokázal, že existují limity, které autoři do vydání určitě nepřekonají.
zdroj: Archiv
Duhová Filadelfie
Nechci ale o novém Homefrontu hovořit jako o průměrné či podprůměrné hře. Na to ve mně zhruba třetina až polovina příběhu zanechala příliš pozitivních dojmů, spojených s poctivým budováním atmosféry a zajímavého herního světa. Dokonce ani z béčkového úvodu celého příběhu překvapivě nemám obavy. Nový Homefront si totiž alespoň na nic nehraje a ze své tuctovosti těží maximum tím nejlepším možným způsobem podobně, jako i daleko filmověji pojaté Call of Duty. Tvůrci jen nedosahují mistrovství ve vyprávění příběhu v rámci otevřeného herní světa, který na koncept tradičního Call of Duty zážitku roubují.
Dost možná to bude i tím, že přes veškerou snahu o odlišení jednotlivých částí herní Filadelfie architektonicky i tematicky, působí hra sterilním dojmem. Samozřejmě jsem hrál nehotovou verzi, takže chyběly třeba kamerové filtry a další vychytávky, ale například variabilita prostředí se už jistě nezmění. Tvůrci se kasali, že prostředí na vás bude přirozeně a neustále reagovat, ale nic takového jsem při hraní nezaznamenal.
Jak se vyvíjí revoluce, a vy na způsob Far Cry či Assassin’s Creed her osvobozujete jednotlivé části města s pomocí operačních základen, mění se i ulice, vojáky střídají obyčejní lidé, popřípadě koloniální zástavbu začíná hyzdit grafity plné revoluční agitky. Tím ale reakce světa na vaši činnost končí, a když na ulicích potkáte něco náhodného, jako jsou například civilisté, co utíkají před pořádkovými složkami, půjde spíš o výjimku. Očekával bych, že se tvůrcům podaří naplnit herní svět hmatatelnějším strachem, který se bude odrážet hlavně v reakcích obyčejných lidí na odboj, ale ani to se neděje.
Do určité míry je to bezesporu zklamání, protože jsem v tomto ohledu čekal od Homefront výrazně více. Otevřený svět totiž působí nevyužitě. Krom toho, že se musíte sami přesouvat mezi místy se zadanými úkoly, nemá otevřený svět výraznější opodstatnění. Při použití sevřenější formy by navíc příběhová látka dost možná vynikla mnohem více.
zdroj: Archiv
Když to není jen o střílení
To už se ale pohybujeme v oblasti „co by bylo, kdyby“. Faktem je, že 5 hodin hraní přineslo dojem, že otevřený svět Homefront: The Revolution po herní stránce opravdu funguje. Neustálé přecházení mezi žánry, většinou v závislosti na oblasti, kde se nacházíte, totiž rozbíjí možný stereotyp, a jako celek hra zároveň nepůsobí přeplácaně. Dokonce bych se nebál říci, že do střílečky ve stylu Call of Duty má The Revolution natolik daleko, že se hry ani nedají srovnávat, což druhé jmenované rozhodně prospívá.
Poměrně dlouho jsem se třeba jen krčil ve stínech žluté zóny a doufal, že si mě drony a kamery nevšimnou. V těchto momentech působí druhý Homefront téměř jako Thief - zdraví je totiž vzácnost a po pár ranách z automatické pušky vaše revoluční jízda končí. Aby také ne, když jde o jednu z mála her, která ještě nerezignovala na tradiční systém lékárniček. Škoda jen, že hře chybí propracovanější krycí systém a možnost plnohodnotného plížení, což by zážitek transformovalo v plnohodnotný stealth.
I přesto jsou ale přestřelky obtížné - než se s někým pustíte do křížku, dvakrát si to rozmyslíte. I na střední obtížnost jsem umíral více než bych od podobné očekával. Jde o příjemné jištění, které znamená, že Homefront: The Revolution nebude další tupou střílečkou, kterou dohrajete s trochou nadsázky i poslepu. Často jsem se tak střetům s okupanty vyhýbal nebo jim jen utíkal na motorce, která má sice pekelný kolizní model, ale stejně přijde vhod, protože přesuny po svých zaberou poměrně dost času.
Když už se ale rozhodnete věci vyřídit takříkajíc ručně a stručně, rádi využijete nejenom zajímavě pojatý systém zbraní, ale i lehký RPG systém, který je odvislý od vaší výbavy. Zbraní sice není mnoho, ale můžete si dokupovat speciální upravovací sady, které například přemění klasickou útočnou pušku za pochodu na těžký kulomet. Po vzoru Crysis si můžete zbraně ještě dále upravit přidáním klasických doplňků.
Akční část tak rozhodně není upozaděná a záleží spíše na tom, co každý hráč preferuje. I vzhledem ke kořenům (budoucí) série je ale pochopitelné, že vše nakonec skončí u střílení. Dojem z přestřelek sice není na úrovni Destiny, ale Homefront: The Revolution v tomto ohledu s přehledem patří minimálně k nadprůměru.
zdroj: Archiv
Překvapení na korejský způsob
Homefront: The Revolution jsem si šel zahrát s absolutně nulovým očekáváním, ale nakonec mě hra mile překvapila. Vlastně jsem zvědavý, jak to s ní ve finále dopadne. Tvůrci mi totiž ukázali, že v nich stále ještě něco je a úspěch jejich konzolové série TimeSplitters rozhodně nebyl omyl. Samozřejmě bude záležet, co nakonec nabídne vydaná hra, ale už nyní se nebojím říci, že druhý Homefront začíná svými kvalitami minimálně tam, kde skončila jednička - na hranici průměru a solidně fungujících mechanismů.
Někde na pozadí spíše béčkového úvodu do příběhu sem tam vykukuje zajímavý herní svět, jehož pojetí táhne hru výrazně nahoru už samo o sobě. Tentokrát se ale tvůrci nespoléhají pouze na něj a koncept prvního Homefrontu překopali takovým způsobem, že by na hru měli být zvědaví skoro všichni, ne pouze hráči first-person stříleček. Mohou totiž očekávat, když už ne špičkovou válečnou akci a vypravěčský klenot, pak alespoň na solidní arkádu, která se nebojí trošku experimentovat, a vedle střílení nabídne i solidní stealth a bez většího problému fungující otevřený svět.
