To nejlepší ze starého světa
Když se podíváte na obrázky, okamžitě se vám díky stylizaci vybaví Syndicate z roku 1993. Pamětníci zároveň s tím možná zmíní, že Crusadera, který vykresloval klaustrofobickou misi osamělého hrdlořeza v boji se zlou korporací, naopak v Brigador nepoznávají. Mnohem častěji asi sáhnou ke srovnání se stařičkým Mechwarriorem. Pravdu budou mít ale všichni – je to právě příjemná, skoro až barbarsky primitivní syntéza prvků ze tří zmíněných klasik, co činí z Brigador náramnou zábavu.
Jako bojovník s korporacemi totiž v Brigador vyrážíte na trestné výpravy na izometricky viděných mapách - podobně jako tomu bylo v Syndicate. Poměrně velkou a otevřenou mapou (hra jich nabízí více) však putujete sami jako pilot válečného stroje, nikoli vůdce komanda pěšáků. Zde se ke slovu dostává vzpomínka Mechwarrior, přestože krom kráčejícího robota můžete v Brigador řídit i tank nebo vznášedlo. Své stroje lze rovněž náležitě upravit z hlediska primární zbraně a speciální schopnosti, přítomný je tak i základní rozvoj.
Díky nekompromisně destruktivnímu postupu osamělého tankisty územím pak Brigador spíše než Syndicate připomíná akční řežbu Crusader: No Remorse. Jasně, i v Syndicate bylo možné ničit vše v dosahu a velkou část hry tvořilo právě bezuzdné vybíjení velkého počtu civilistů. Až Crusader ale se svou o řád lepší grafikou umožnil destrukci vykreslit detailně. Nebudu přehánět, když prohlásím, že většina hráčů při pochodování s titulním křižákem bez výčitek demolovala každý počítač, stůl, civilistu i nepřítele, jenom kvůli tomu, že to prostě bylo možné a detailně ztvárněné. Brigador neochvějně a bez sebemenšího náznaku lítosti sdílí totožné kvality.
Destrukce s odstupem
Je paradoxní, že dnes, kdy videohry soutěží o umělecká ocenění, vyvolávají niterné emoce a dostávají se do kongresových knihoven, se máme přiznat k čirému potěšení z demolice virtuálních aut, domků, stromků i nevinných obyvatel. Sázka na možnost zničit prakticky všechno na mapě je možná primitivní, ale zároveň i zábavná. Jenom obtížně by se ale hledala hra, která to od zmíněné trojice her z poloviny 90. let zvládla naservírovat tak dobře a s takovou grácií.
V Brigador nejenže lze ničit budovy přímou palbou a zašlapávat nebohé človíčky jen tak, když kráčíte mapou. Různá sila zbraní zároveň může vyvolávat i kaskádové detonace, průchod řadou budov lze rovněž využít k vytvoření umělé zácpy, která zdrží pronásledovatele, a vůbec tu ničení poskytuje celou řadu dalších taktických radostí.
V sekci first-person stříleček se o něco podobného pokusily snad jenom série Red Faction a Battlefield: Bad Company a do určité míry se jim to i povedlo. Pokaždé však byly tyto střílečky limitované výpočetními kapacitami počítačů a konzolí, které nedovedly přijít se skutečnou demolicí budov do základů, a navíc v nich vždy absentovali civilisté. Strategie jsou na tom lépe, třeba World in Conflict umožnila kompletně zničit jedno malé americké město. Jenže strategií ubývá a i v nich většinou chyběly chaoticky pobíhající davy, přestože právě kontroverzní přítomnost civilistů je důležitým prvkem při hraní si na nemilosrdného ničitele měst.
zdroj: Archiv
Brigador netrpí na limity 3D enginů, ani na bojácnost válečných strategií, které se děsí ukázat konflikty v jejich nahé surovosti. Díky izometrickému náhledu Brigador navíc, překvapivě, dovoluje si celé to ničitelské blues náležitě vychutnat. V Red Faction nebo Battlefield hrách mohl mít jeden radost z toho, že udělal díru do zdi. Koukat z ptačí perspektivy na pustošení, které v Brigador provedete pouhou procházkou, to je ale zážitek, který first-person pohled prostě nemůže nahradit.
Roli při tom zřejmě hraje jakési odcizení, které má hráč v izometrickém pohledu vůči anonymním davům zašlapovaných civilistů a bombardovaným ulicím. Něco takového pohled z vlastních očí nenabízí. „Primitivní“ grafika Brigador je tak pro hratelnost podstatnou, snad přímo kritickou výhodou.
A to je vše, přátelé
Možná si teď říkáte, že vlastně stále není jasné, co je cílem hraní v Brigador. Chybějící popis misí v kráčejících tancích má však svůj důvod – není totiž vůbec podstatný ani v aktuální rozpracované verzi, a moc bych se divil, kdyby měl o něco vyšší význam ve verzi finální. Cílem kontraktů je obvykle požadavek zničit pár konkrétních, solidně hlídaných, budov a neumřít při tom. Na konci mise je pak nutné utéct do jednoho z několika exitů, poté se proces opakuje na další otevřené mapě.
A právě v tomto by tvůrci Brigador měli nejvíce přitlačit na vývojářskou pilu. Chybí detailnější využívání terénu, fortelnější protivníci a celá řada významnějších výzev nebo interaktivních prvků. Současná verze má problémů více, například nemožnost opravovat mašinu mezi misemi a chybějící popis řady zbraní či nepřátel. Zároveň už ale nyní nabízí celou řadu strojů a map, na nichž je možné si zařádit.
zdroj: Cinemart
Vývojáři ze studia Stellar Jockeys plánují hru obsahově dokončit během šesti měsíců a poté ji postupně doleštit do plné verze. Lišit se má ale především počtem zbraní, který se zvýší na více než šedesát, a řadou spíše kosmetických úprav, například lepším propojení se Steamem a přidruženými službami. Zbytek jádra se však od nynější verze už prý lišit nemá.
Brigador nikdy nevyhraje žádnou intelektuální cenu za game design, její provedení virtuální destrukce je ale něčím tak spontánním a svěžím, že ji nelze než s dětinskou radostí doporučit každému milovníkovi akce. Máte-li na hry vyšší nároky, jedná se rovněž o zajímavé cvičení v tom, jaké prvky zničitelnosti prostředí hry obvykle opomíjejí a co i dnes dokáže grafika, kterou mnozí považují za zastaralou.
Téma absence collateral damage ve hrách je ovšem taková moje úchylka, čili to nemusí platit pro každého. Na druhou stranu se dá pochybovat, že bez komunitou vytvořených nových map nebo multiplayeru může Brigador přinést něco víc než skvělou zábavu na několik odpolední. Takový závěr ale nechme až na recenzi finální verze. Ta současná je totiž parádním příkladem, proč má early access smysl.
