Jiří Pavlovský

Phoenix Wright: Ace Attorney – Spirit of Justice - recenze

Soudní dramata jsou pořád v módě. Ten okamžik, kdy se všechny stopy a důkazy dají na jednu hromadu a všechno se vyostří na souboj dvou lidí, kteří na sebe pokřikují v soudní síni, stojí za to. A série Phoenix Wright je na tom celá postavená. Poslední díl s podtitulem Spirit of Justice nevyjímaje.

Dragon Quest VII: Fragments of the Forgotten Past - recenze

A je to tu zase. Další masivní porce japonského RPG. Tak masivní, že je ideální před hraním opustit zaměstnání, školu, manželku, děti... v podstatě všechno, co neobnáší klikání do stroje od Nintenda. Jedinou změnou od zavedeného vzorce je to, že místo jednoho epického příběhu o záchraně světa dostanete celou haldu dobrodružství. Každý ostrov, na který se dostanete, přinese jeden příběh. Komický i tragický. Ano, v Dragon Quest VII budete putovat po ostrovech ztracených v čase. A pokud splníte mise, vynoří se ostrov v současnosti a vy ho budete moci znovu navštívit, abyste zjistili, co všechno se změnilo, a jak jste se stali součástí legendy.

Picross 3D Round 2 - recenze

Logická hra Picross představovala jednoduchý, ale geniální vynález. Šlo vlastně o klasickou křížovku, jen jste místo vyplňování písmenek začerňovali políčka. Působilo to spíše jako omalovánka než jako hlavolam, ale nenechte se zmást. Vtip byl v tom, že jste měli vždycky v každém sloupci napsáno, kolik je tam černých políček, a jestli jsou v kuse, nebo rozdělené na několik částí. A to bylo všechno. Kde přesně jsou, na to jste už museli dedukcí přijít sami. A pak někoho napadlo převést tento geniálně jednoduchý a návykový koncept do třech rozměrů. A byl to dobrý nápad. Není nic uspokojivějšího než z kvádru složeného z očíslovaných kostiček vyzobávat nepotřebné dílky, aby tam nakonec zůstala nějaká „socha“. Bylo to jednoduché. Picross 3D Round 2 tento koncept rozvíjí, ale navrch samozřejmě přichází s něčím novým – opět jde o trefu do černého, respektive v tomto případě spíše barevného.

Tokyo Mirage Sessions #FE - recenze

Michal David pomocí svého Talentu bojuje s útočníky z alternativní dimenze, kteří naše tvůrčí schopnosti používají jako palivo... a po boku s ním vstupuje do boje Eva a Vašek, aby pak Honza Nedvěd zasadil přízrakům poslední ránu z milosti. Tak by to asi dopadlo, kdybychom převedli Tokyo Mirage Sessions do české podoby. Naštěstí se odehrává v Japonsku a j-pop je spíš roztomilý než děsivý. Ale v podstatě to sedí. Zpěváci pop music bojují se zloději duší.

Kirby: Planet Robobot - recenze

Umlácen hračkami. Je fajn, když vám hra nabízí víc udělátek a zbraní, ale v Kirby: Planet Robobot to jde do extrému. Než si stihnete jednu věc užít, už vám ji tvůrci berou z ruky a dávají vám dvě další. Nakonec sedíte uprostřed obřího sálu plného hraček a netušíte, co máte dělat jako první.

Super Smash Bros. for Nintendo 3DS - recenze

První ránu dostanete přímo od hry. Vybalí na vás tolik možností, že ani nebudete tušit, která zrovna bije – a koho. Je tu víc možností než postav... a těch je tu opravdu hodně. Takže se zhluboka nadechněte a ponořte se do světa Super Smash Bros.

Dragon Ball Z: Battle of Z - recenze

Dragon Ball je prastará, ale pořád zábavná manga i anime. Jde o jednu z prvních velkých mang, která se nebála roztáhnout jednu bitku přes několik knih. Navíc Dragon Ball pro spoustu lidí představuje první kontakt s podivnou japonskou mentalitou.

The Last of Us: Left Behind - recenze

Na některá DLC se člověk těší, některá jsou mu ukradená a některá mu naženou větší strach než když na něj vyskočí vetřelec, co má nasazenou masku Jasona Vorheese a v ruce drží DVD s kompletní filmografií Zdeňka Trošky. The Last of Us a rozšiřující příběh DLC Left Behind patří zrovna do té poslední kategorie a asi všichni tušíme proč.

Phoenix Wright Ace Attorney: Dual Destinies - recenze

Dobře, tak titulek „Ticho v soudní síni!“ se k téhle hře zrovna moc nehodí. Co se týče série Ace Attorney, tak nic není dále od pravdy. Tady v soudní síni rozhodně ticho není, spíš to tu vypadá jako na boxerském mači. Lidé ječí a vykřikují „námitka!“, chřestí řetězy, tikají bombami, piští a démonicky se pochechtávají. Spíš než v soudní síni to tu vypadá jako u pojízdných kolotočů. Nebo v pavilónu kuriozit.

Tearaway - recenze

Ano, většina her vás staví do role boha, všemocné bytosti ovládající buď celý svět, nebo aspoň jednu postavu. Na to už jsme celkem zvyklí a zbožštění naší osoby bereme jako zcela normální a přirozenou věc. Ovšem ne v každé hře se váš obličej vyjímá i na obrazech, plakátech a dívá se na hrdinu z výšky, obklopený sluneční aurou. To se musí nechat – tvůrci vážně vědí, jak hráči pošimrat už tak nabobtnalé ego.